Texty: Praha, Festival loutkářů 2008, Vlasta Polednová v Loutkáři 2008, č. 3

ABY SE OPONA NEZADRHÁVALA

K nevíře: už po 33. se konala v Jiskře v pražských Kobylisích přehlídka loutkářských amatérských souborů (od 28. do 30. 3.). V dobré atmosféře a s účastí 8 souborů z Prahy a Středočeského kraje. Jevištní opona se sice v Jiskře zadrhávala stejně jako loni, ale zdá se, že to už patří ke zdejšímu folkloru a je zdrojem spíš pobavení mezi zúčastněnými. A jak to vypadalo s případnými zádrhely na jevišti? Obecně lze konstatovat, že zatímco loňská přehlídka vykazovala celkem vyrovnanou úroveň v kvalitě inscenací, ta letošní rozevřela nůžky mezi zúčastněnými soubory více doširoka. S trochou nadsázky by se tedy dalo říct, že nejlíp na tom byly soubory, které oponu vůbec nepotřebovaly.

Například takový LS KRAB, což jsou dvě učitelky z mateřinek s harmonikou, několika klobouky, kterými charakterizují patřičnou dramatickou postavu, a především dvěma kulichy, které se otočením na rub lehce změní v tučňáky. Odvyprávějí, odezpívají a na jednoduchém paravanu sehrají Tučňákův výlet, putovačku o tom, jak se ten menší na ledové kře dostal až do teplých krajů, trochu k rozumu přišel a šťastně se
zas vrátil za bráškou k severnímu pólu. Jednoduché, ale domyšlené, hravé a kontaktní představení, se kterým šli diváci malí i velcí od začátku do konce, a porota Barboře Kocábkové a Janě Samkové přiřkla hlavní cenu.

Divadelní soubor Mráz po zádech si vystačil s jednoduchou lávkou přes imaginární potok, na které se potkají Rozum a Štěstí (D. Mráz a E. Čechová) a sehrají Erbenovu pohádku. S jedinou loutkou, kterou si symbolicky předávají z ruky do ruky, knihou s papírovými dekoracemi a pohyblivými postavičkami. Inscenace nese znaky improvizace, což je na jednu stranu sympatické pro bezprostřední reakce mezi herci a hledištěm, ale hrozí i známé úskalí „rozvezení“, mnohomluvnosti a ztráty tempa, pokud se neuhlídá míra. V Jiskře byli „mrázovci“ na hraně, ale ustáli to.

Na počátku věků je koláž podle předlohy Z. Šmída Bubáci a vlčí hlavy a andersenovského motivu z Pasáčka vepřů. LS Topirambura jsou žáci ZUŠ z Prahy 5, které divadlo evidentně baví, ale mají hlavně dobré pedagogické vedení (Radka Svobodová se podílela na této inscenaci také dramatizací a režií). Opět kombinace živých herců a jednoduchých loutek, masek, paravan a spousta dobrých nápadů. Ocenila jsem velmi dobrou hereckou komunikaci - ti mladí vědí, co říkají, poslouchají se a odpovídají si, partnerská souhra funguje i mezi živákem a loutkou, což není málo. A proč se vracejí k počátku věků? Tehdy přece se oddělili „padlí andělé“ a svět je od té doby dobrý i špatný, a jiný už nebude. Vyjádřit tuhle myšlenku tak prostými jevištními prostředky a provázat ji logicky s pohádkovým motivem bylo více než zdařilé.

Stejně jako loni přijel dětský soubor Jitřenka, DDM Mladá Boleslav. Černodivadelní princip, který se v souboru cíleně pěstuje, se uplatnil ve hře P. Poláka Sněhurka a sedm permoníků jen zčásti. Tentokrát dětští herci víc okusili úskalí hry „naživo“ - klasickou pohádku rámuje dohadování dvou děvčat, které se pak „stěhuje“ do černodivadelního prostoru jako spor o to, kdo je krásnější. Bylo poznat, že si na předscéně nejsou tak jistí, zkušenosti pochopitelně chyběly, protože jakmile se mohli „schovat“ za panáka (tým permoníků si stvořili z polštářků na dětské postýlce, jediné reálné dekorace), tréma z nich spadla a byli herecky o třídu lepší.
Zdá se mi, že kromě občasných zádrhelů na jevišti tato přehlídka ukázala na jeden problém většího kalibru: dramaturgický (ostatně, kdy v loutkářské branži nebyl?). Pokud si soubor dokáže napsat text tzv. na tělo, pro vlastní styl a s jasnou inscenační vizí, pak se drobné autorské neduhy celkem ztratí. Výrazně se však projevila jakási autorská „nedostatečnost“ v tom smyslu, že tradiční soubory, především marionetové, mají svými personálními i praktickými podmínkami (např. fundusem) omezený výběr textů, po kterých by mohly sáhnout. Prostě to nemají lehké. Starší hry už jsou málokdy hratelné a rozhodně se neobejdou bez často značných úprav.

Aeráček Odolena Voda s Kainarovou Zlatovláskou byl toho důkazem. Inscenace byla remakem z let 1984 - 85, režijně pietním, včetně použití
playbackové nahrávky i tehdejší dekorace a loutek. Nutno dodat, že souborem poctivě odvedeným. Téměř čtvrtstoletí stará nahrávka uchovala Kainarovy verše v nezkrácené podobě a nepříliš šťastné řešení scény s důkladně prostavěnými dekoracemi omezilo prostor pro akci loutek a v podstatě bránilo „rozevlátému“ pohybu, charakteristickému pro javajkový styl.

Pokud se týče nástrah jevištního prostoru, něco podobného se objevilo i v Budulínkovi LS Jiskra: skluzavka v liščím doupěti stejně jako schody
v Budulínkově domově jsou spíš překážkovou dráhou pro marionety, než aby byly režijně dostatečně využité. Autorsky se naopak Petr Slunečko
vypořádal celkem dobře s klasickou předlohou - aktuální a sympatické jsou mírně kontroverzní vztahy mezi prarodiči, ale také v liščí rodince,
které jsou zdrojem humoru (zaplapámbu, je ho tak málo!). Tradičně dobrá úroveň mluvičských i vodičských výkonů se zúročila v podobě dvojího ocenění.

Po veršované hříčce M. Nohelové Pyšná princezna sáhlo Pimprle Hostivice. Jak jsme se v porotě dozvěděli, soubor tvoří dva, nebo tři, nebo také
i čtyři herci! Jak je to možné? No podle toho, kdo má volno a jak se kdy sejdou. I to jsou zádrhele, které se řeší v troskách souborů, dříve prosperujících. Hodnotím ale, jak si mnozí z těch „pozůstalých“ poradí. Na přehlídce to bylo duo, a v epickém zpracování pohádky našlo logicky výzvu k ilustrovanému vyprávění s pomocí velmi jednoduchých špalkových loutek. Zvládnout několik rolí a důsledně dělit mužské a ženské role mezi dva interprety, pochopitelně zvolnilo tempo či návaznost dialogů. Ne každý zvolí „velkou“ hru. A hodnotím, že i s drobnými pokusy jdou
soubory „do hry“.

Sluníčko z Neratovic vybralo ze svého repertoáru čtyři drobné bajky ze světa zvířat i lidí a na pražské přehlídce je uvedlo pod
názvem Klubíčko pohádek. Byly to „jen“ drobničky ze souborové dílny, které si evidentně nekladly velké ambice. Nebyly dokonalé, jednotlivé
postavy a charaktery by potřebovaly podpořit jak autorsky, tak herecky. Ale celá ta produkce měla něco do sebe: netvářila se světoborně, neměla ambici oslňovat, ona prostě těm svým divákům sloužila. Tak - je to málo, nebo moc? Respektive: dost? Já si toho cením.

Loutkářská komunita se sešla, viděla a porota rozhodla. Uvidíme, s čím se setkáme na příští přehlídce v Jiskře, neboť je jisté, že bude a tradice vydrží, stejně jako jsem přesvědčená o nezdolnosti divadla a divadelníků, loutkářských obzvlášť. Umí si poradit s mnoha zádrheli.
P. S.: A nechte spravit tu oponu!

Vlasta Polednová

Všechna fota archiv souboru Jiskra
Porota ve složení Jitka Dvorská, Vlasta Polednová, Miroslav Langášek,
Ivan Anthon a Jan Klos (předseda) udělila tyto kolektivní ceny:
Hlavní cena: Loutkářskému souboru KRAB, Praha za incenaci Tučňákův
výlet autorek B. Kocábkové a J. Samkové. Vítěz festivalu je tímto
nominován na celostátní přehlídku Loutkářská Chrudimi 2008.
Cena Karla Hackera: Loutkářskému souboru KRAB za inscenaci Tučňákův
výlet autorek B. Kocábkové a J. Samkové, kterou zde tradičně
dostává výjimečně zajímavý jevištní počin.
Cena SAL: Loutkářskému souboru TOPIRAMBURA, ZUŠ Praha 5,
za inscenaci Na počátku věků Zdeňka Šmída. Porota doporučuje tento
mladý, talentovaný a ukázněný kolektiv vedený pedagožkou Radkou
Svobodovou do sekce inspirativních počinů na přehlídce Loutkářská
Chrudim 2008.