Texty: Hořovice (Komárov?), Na holou, LS - Nádherný letní den aneb ... , účast na KP Pražský Tajtrlík, Jiří Středa v Loutkáři 2008, č. 3

Spolek loutkářů Na holou během své čtyřleté existence vystoupil na přehlídce Pražského Tajtrlíka již potřetí. Zaujetí členů spolku pro tuto činnost je obdivuhodné a jednoznačně se promítá do profilace jejich tvorby. Zaujme především tematický záběr i inscenační principy. Již na loňské přehlídce překvapili poměrně ráznou parodií husitské kapitoly našich dějin v inscenaci Zkáza Adamitů, která jim sice na LCH 2007 nepřinesla podobné ocenění, s nímž byl soubor porotou hostivařské přehlídky na LCH 07 doporučen, ale jejich tvořivé schopnosti byly touto festivalovou konfrontací zmnoženy.
I uvedená koláž na motivy ruského autora Daniila Ivanoviče Charmse Nádherný letní den aneb Kdo jsme, kam jdeme a kolik na to máme času, kterou po prvním předvedení 30. března soubor premiéroval na přehlídce Pražského tajtrlíka, ukazuje na přemýšlivý přístup k tématu, uzrávající v procesu nastudování. Autor scénáře, výpravy a režisér představení Ludvík Řeřicha, prezentuje na jevišti velice razantně „problémy malého člověka a temné hlubiny duše“, jak je cítil Charms, propojený s V. N. Gogolem a milovaným Alexejem Remizovem, u nás dlouho utajovaným představitelem ruské moderny, kterou Charms dál rozvíjel. Řeřicha rozpoznává Charmsovo napojení na futurismus,
následující dadaismus, surrealismus a černý humor. Nejde však v žádném případě o literárně-divadelní experiment. Citlivě hledal všechny
spojnice, kterými by překlenul více jak osmdesátiletý odstup od vzniku těchto často absurdních až mystifikačních drobných povídek, dialogů a
básniček. Hned úvodní výstup, ve kterém do tmy „řvoucí“ kohout, dráždí spáče v sousedství a je jím z plotu setřelen, až peří lítá, naladí obecenstvo k smíchu, neb jak říká sám Charms: „smích netřeba jen volovi.“
Jestliže v průběhu hodnocení padla námitka, že představení není dost loutkové a stejně jako v mnoha současných inscenacích na jevišti převládají herci, zpěváci, muzikanti, je třeba současně vidět prostor, který režisér určuje loutce. Její funkce, jak tomu je příkladně ve scénce „Jak
jsem se narodil“, hrané maňásky obskakujícími rodičku a kamsi cpoucí nemluvně, které se narodilo dříve, než plánoval otec, je prostě nezastupitelná. Jedině loutka je schopna transponovat poměrně drastický žert do polohy humoru. Tak tomu je i s loutkovitostí dalších postav. Režisér uplatňuje v představení plošné i dvouruční loutky, a jak již bylo naznačeno, stylizace je důsledně uplatňována i v hereckých výstupech.
Porotu také zaujala hudebnost souboru, který písně zhudebněné Kateřinou Kratochvílovou prezentoval s jistotou a v groteskní zkratce.
Nepřehlédnutelné je i kostýmování Lenky Korejčíkové, které byl nápomocný celý soubor. I v tom je ukryta jakási etnografická mystifikace,
nabízející absurdní krojovou i civilní zkratku od typického bolševického tříčtvrtečního kožeňáku s čapkou a rudou hvězdou na čele, přes ukrajinskou rubášku, až někam po jihočeský dívčí kroj. Tuto inscenaci lze bez rozpaků označit za vyvrcholení celé přehlídky.