Texty: AS 2003, č. 3, s. 26 - 27, Jiří Hraše.

Třicátý prvý ročník Pohárku SČDO, podruhé ve Velké Bystřici

Na národní přehlídce soutěže O pohárek SČDO se letos sešla dramaturgie valným dílem kvalitní, např. Čapek, Gogol, Hradská, Pavlíček, Shakespeare. Vedle toho ovšem třikrát Císlerovy Brejle. A zvláštní případ je samorostlý individuální výstup s loutkou: insitní jako obvykle, ale letos neobvykle nevkusný.
Výkony sledovala lektorská skupina alias porota (Hraše, Nekuža, Szimiková, Ondráček a tajemník Kolařík). Ze sedmi oblastních kol nastoupilo v monolozích 7 hereček a 5 herců, dalších deset herců a hereček ve třech dialozích. Do národní přehlídky z oblastních kol postupuje vždy jen vítěz (nebo druhý výkon v pořadí jako náhradník), a proto je každá absence citelně znát. Letos tohle postihlo především kategorii dialogů. Jistěže je i tak možno ocenit dobrý výkon, ale zmenšuje se příležitost vzájemného porovnávání, které je vždy inspirativní. Oceněné výkony byly delegovány z přehlídek v Horšovském Týně, ze soutěžní oblasti mladých – Kandrdáska, z Prahy a z České Lípy.
Patrně nejpozoruhodnější výkon přehlídky byl monolog Ladislava Synka – J. Kraus: Nahniličko. Jeho bezprostřední a autentická existence na jevišti byla zároveň promyšlená a vystavěná z výběrově volených hlasových i pohybových prostředků. Výkon s velkou citlivostí a vtipem spíše podehrával, a dosahoval tím výrazné působivosti (1. místo).
Lukáš Hadamčík své spíše vyprávění nežli monolog - I. Kraus: Medová léta - založil na neupravené předloze. Odhalil tím, že je napsaná i pro tisk neobratně a pro mluvní projev je občas překážkou. Poněkud nadbytečné bylo vybavení výstupu hrou s kartami, jaksi „za účelem zdivadelnění“. Ale obojímu navzdory civilní nepřehrávající projev založil sympatickou postavu (3. místo, při neuděleném druhém). Zkušený, již mnohokrát úspěšný, M. Kučaba postavil svého Claudia (Hamlet) tentokrát spíše z kultivovaného odstupu, ale ten, bohužel, neumožnil porozumět interpretovu výkladu postavy a postihnout stavbu výkonu. Jeho soupeři P. Kouba a K. Pokorný hřešili nepřiměřeností hereckých prostředků a volbou znaků, málo charakterizující hlavní rysy postavy – J. Císler: Brejle a Ch. Bukowski: Dolary.
V ženské kategorii obě Vilmy – J. Janebová a L. Sedláčková spíše přehrávaly, byť každá jinak, a nedobraly se jádra postavy – J. Císler: Brejle. L. Batková svou Viktorku, B. Němcová – F. Pavlíček: Babička, vybavila výraznými rysy, ale stvořila spíše studii „bláznivé“ než postavu s lidskou tváří a známým osudem. Technicky vybavena J. Kučabová dosáhla výrazných momentů ve výkonu Ofélie (Hamlet), ale nechala publikum na pochybách o smyslu výkonu a o jednotě celé postavy. S náročnou předlohou Panny Orleánské od F. Schillera čestně bojovala E. Hrdličková. V mluvním partu prokázala kvalitu, kterou si vysloužila zvláštní ocenění (cena za kulturu jevištní mluvy). Jednotu výkonu a postavy bohužel rozbilo připojení písně z muzikálové verze Jany z Arku. Ani příjemný zpěvní výkon neumožnil sloučení obou disparátních složek, tónem i obsahem rozdílně laděných (3. místo). Alena Hendrychová má méně let, nežli by se slušelo Goneril od K. Čapka a přiměřeně tomu silně nanáší barvy výkonu, její účinkování se ale přesto srovnává s autorskou předlohou (2. místo). Alena Křivancová ve vděčné roli uklízečky, V. Hradská: Commedia finita, držela výkon ve výhodné žánrové poloze a nepouštěla se do velkých aktivit, ale s vkusem udržela míru postavy (1. místo).
V malém výběru dialogů dva nedosáhly na ocenění. Scéna ze hry L. Gyurkó: Elektro, má lásko hrána Novotným, Pojmanovou a Hýskovou, byla v aranžmá velmi silně, až příliš stylizovaná, byť ne zcela srozumitelně. O to statičtější byly výpovědi postav v oznamovacím tónu, bez výrazné hierarchie významů. Koncepce herce zradila a zbavila je podstatné složky výkonu – vzájemných vztahů. Krausovo Nahniličko – herci Holubová, Hýbl, Synek – je zafixovaný usazený výstup, leč osvědčený. Třetí situaci jen otevře a zmizí z jeviště. V následujícím dialogu sice Andy citlivě uhrává svoji vnitřně lomenou postavu, ale nemůže uhrát situaci za oba, když představitelka Ballantine zřetelně nevyložila svoji postavu a nedala jí jasné kontury.
Zvítězila jednoznačně Gogolova Ženitba, hráli I. Olšáková, I. Víznerová, J. Vopatová, s bohatě rozehraným průběhem akcí, se spádem, humorem a výraznou pointou díky cílevědomému a vtipnému režijnímu uchopení, kázni a nasazení interpretek (1. místo). Navíc získala s gustem hrající Irena Olešáková individuální cenu (za výkon v dialogu).
Dvě tendence se v národní přehlídce výrazněji prosazovaly: přeceňování pohybových, často efektních prostředků, jen vnějškově působících, a statičnost výpovědí, pramenící z nedostatku průběžnosti jednání. Letošní ročník nepatřil mezi nejsilnější, ale nechyběla tu inspirace pro hereckou tvorbu zvláště pro ty, kdo pracují bez režijní pomoci.
O příjemnou atmosféru soutěžního klání se zasloužili hostitelský soubor a Kulturní středisko ve Velké Bystřici.
jh