Texty: Strotzer, MIlan: Od seriálu ke knize. AS 2009, č. 1

Od seriálu ke knize

Milan Strotzer

Redakce Amatérské scény zaznamenala opakované volání svých čtenářů po srozumitelně formulovaných a urovnaných poznatcích z oblasti divadla, bez nichž se dost dobře neobejde ani tvůrce z ochoty. Byla si přitom vědoma toho, že doporučovat divadelní literaturu je sice možná cesta, jak taková volání uspokojovat, ale ne příliš efektivní, a už vůbec ne jediná. Ruku na srdce, kolik z nás se bude shánět po doporučené knize a kdo si ji nakonec opravdu pořídí a také prostuduje?! Zato po troškách, krátkých, leč ucelených časopiseckých statích se lze potřebných poznatků dobrat snáze, popřípadě díky nim – pokud zaujmou – získat impulz k hlubšímu studiu.
Po konzultaci na schůzce redakční rady časopisu jsme dospěli k několika tematickým okruhům a tipům na autory. Ve jménu logického sledu, a také na základě poznatků z četných rozborových seminářů na přehlídkách amatérského divadla, jsme se rozhodli začít žánry dramatu. Až příliš často totiž býváme svědky nerozpoznání typu textové předlohy, jejího žánrového zařazení, potažmo bezradnosti jak prakticky, jakými prostředky realizovat zvolený text hry na jevišti. Nejpatrnější to bývá u žánrů komediálních.
Po autorovi jsme příliš pátrat nemuseli, neboť práce tohoto typu existuje jakoby napsaná právě pro náš účel. Jsou jí Žánry dramatu z pera kritika, teoretika a dramaturga doc. Zdeňka Hořínka. Proč je tomu tak, výstižně pojmenoval Vojtěch Kudělka:
„Kdybych měl stručně a výstižně charakterizovat dosavadní knížky Zdeňka Hořínka o divadle a dramatu /.../, dal bych přednost označení „vědecké eseje“. Eseje proto, že se systematicky odlišují od stroze učeneckých pojednání, nejednou těžce stravitelných, stejně jako od pouhé popularizace, jež bývá popisná a bezstrukturní. Vědecké proto, že i když vyjadřují autorovo osobní hledisko, neupadají nikde do spekulací, ale sdělují objektivně platné poznatky a informace. Knížky tak obsažné a přitom přehledné je zřejmě schopen napsat jenom teoretizující praktik, divadelní vědec s uměleckou, literární potencí.“
Hořínkovy Žánry dramatu vyšly poprvé jako seriál právě na stránkách Amatérské scény v roce 1976, záhy pak jako publikace ÚKDŽ v Praze (1978) a poprvé knižně na Slovensku, obsažené v knize Dráma, divadlo, divák (1985). Od dob prvních vydání, která jsou pro současné amatérské divadelní tvůrce jen těžko dostupná, se ledacos proměnilo, přinejmenším užívaná terminologie. Požádali jsme autora, zda by nechtěl text po letech přehlédnout a dal nám svolení k jeho znovuotištění. Zd. Hořínek v zásadě souhlasil, ale mělo to jeden háček. Text právě nedávno čerstvě zrevidoval, a to za účelem vydání v Edičním středisku JAMU Brno v knize Drama, divadlo, divák. Háček byl v tom, že v nakladatelské smlouvě obyčejně bývá dohoda o tom, že autor neposkytne své dílo po určitou dobu jiné straně.
Redakce AS navázala kontakt s edičním střediskem JAMU a získala souhlas k přetištění kýžené části knihy. Při této příležitosti, kdy otevíráme v tomto čísle seriálové uvedení Žánrů dramatu Zdeňka Hořínka, redakce děkuje JAMU v Brně a vedoucí jejího edičního střediska Mgr. Kláře Hanákové, Ph.D. za umožnění uvedení textu na stránkách AS. Současně zde činíme – prostřednictvím výňatku z recenze Viktora Kudělky – odkaz k pozornosti našich čtenářů na knižní vydání na JAMU 2008, jehož jsou Žánry dramatu pouze jednou ze tří částí (viz kontakt na vydavatele na konci následující statě Zd. Hořínka).
Drama, divadlo, divák je svým způsobem syntéza toho nejvýznamnějšího, k čemu Hořínek dospěl během svého dlouholetého a systematického průzkumu; a jak signalizuje už sám název, soustřeďuje se k několika základním okruhům. První z nich sleduje vývoj a proměny dramatických žánrů, od antické tragédie až po nejnovější směry a tendence moderní dramatiky. Druhý přináší dosud nejucelenější a nejpropracovanější morfologii dramatu včetně dodatečné kapitoly o praxi autorského divadla, tedy o problematice obzvláště naléhavé a jenom zběžně glosované v dřívějších úvahách. Konečně třetí a závěrečný směřuje k postižení složitých vazeb vedoucích od divadelního artefaktu k divákovi, který je nebo by měl být jeho trvalým spolutvůrcem.“

Doc. Zdeněk Hořínek se narodil 5. listopadu 1931 v Olomouci. Vystudoval Obchodní akademii v Olomouci a divadelní fakutu AMU v Praze (obor divadelní věda), posléze se vyučil betonářem. Byl zaměstnán jako fakturant, osvětový metodik, finanční ekonom, míchač betonové směsi, dramaturg, zástupce šéfedaktora Divadla, externí pedagog DAMU, odborný pracovník ÚČSL ČSAV, pedagog FF UK v Praze, kde se roku 1995 habilitoval. Od roku 1967 dramaturgicky, autorsky i herecky spolupracuje s libereckým a později pražským Studiem Ypsilon. Publikovat začal roku 1949 v místním tisku. Od roku 1961 píše články a studie pro různé časopisy a noviny (Divadlo, Host do domu, Scéna, Divadelní revue, Svět a divadlo, Literární noviny, Divadelní noviny, Lidové noviny aj.).
Z knižních publikací: Divadlo jako hra (1970), Úvod do praktické dramaturgie (1981), Dráma, divadlo, divák (1985), Kniha o komedii (1992), Cesty moderního dramatu (1995), Divadlo mezi modernou a postmodernou (1998), O divadelní komedii (2003), Duchovní dimenze divadla (2004). Spolu s Janem Schmidem napsal divadelní hry Předposlení případ Leona Cliftona (1967) a Obr Gargantua, jeho smích a život (1979), zdramatizoval Kafkovu Ameriku (1988). Spolu s manželkou Marií Hořínkovou napsal řadu rozhlasových her.
(Slovo o autorovi převzato z vydání knihy Drama, divadlo, divák v JAMU Brno.)