Texty: Vyskočil, Ivan - Martina Musilová: Milý profesore, ... AS 2009, č. 1

Milý profesore, mějte se a dařte se!

Martina Musilová

Dostat příležitost k napsání pár slov k jubileu takového oslavence, jakým je profesor Ivan Vyskočil, se zprvu zdá obrovskou výzvou, příležitostí vyjádřit vše, ale opravdu vše, co k němu člověk cítí. Hlavou se začnou honit vzpomínky dávné i ty docela nedávné. A hlava jde z toho kolem. Pak přepadne člověka zodpovědnost. Musí přeci napsat text co nejlépe, aby potěšil, aby se vyznal a přiznal se k oslavenci… zkrátka zablokuje se. A pak už jen slyší profesorův hlas, jenž ponouká: Hlavně se nechat být, nechat se psát a nechat se spontánně jednat. Duch proudí sám. Jde o to mu nebránit. Přidává profesorův hlas citát filozofa.
Profesora Ivana Vyskočila znám osobně pouhých dvacet let. Píšu pouhých, leč je to přesně polovina mého života. Znám ho z konce osmdesátých nebo z počátku devadesátých let. Profesor tvrdí, že jsme se poprvé potkali v autobuse číslo 174. Nepamatuji se, ale věřím mu to. Mně se přesto vryl do paměti okamžik pozdější, z počátku roku 1990. Vydali jsme se tenkrát s kamarádem, studentem DAMU, do Malostranské besedy na koncert Psích vojáků. V přední místnosti seděl profesor obklopen svými studenty. Byli jsme přizváni a strávili jsme večer s ním. Dodnes mi nejde na rozum to prolnutí místa, času i tak vzdálených generací. Profesor se neofrňoval, když jsme s celým sálem postpubertálně halekali refrén Marilyn Monroe, cha cha cha-cha… Nehleděl na nás káravě, ani s despektem. Nic takového. Přizval nás ke stolu partnersky a v partnerském rozhovoru s námi setrval. Jeho starostí ten večer bylo, a nejen ten večer, jak se to má se studiem herectví a dramatické kultury na pražské DAMU a v Čechách vůbec. Nezbylo mi tenkrát, než k tomuto člověku pojmout důvěru. O obdiv nebyla nouze díky mým návštěvám Vyskočilova Nedivadla.
Mohla bych pokračovat ve výčtu pro mne podstatných vzpomínek, řekněme iniciačních okamžiků, ale to bych psala více o sobě než o jubilantovi. Dovolím si proto jen jednu drobnou vzpomínku z počátku devadesátých let. Tenkrát mne profesor ponoukal ke studiu na vysoké škole. Bylo to v době, kdy jsem měla nedůvěru snad ke všem pedagogům a vzdělávacím institucím. A posléze mne ještě ponoukal ke studiu doktorskému. Jsem mu za to ponoukání osobně vděčná, ale podstatnější pro mne bylo a je, že to se mnou myslel dobře, že měl péči a starost o to nedochůdče, kterým jsem tenkrát byla. Vyskočil vůbec často, náruživě a s gustem ponouká. Žádná příležitost mu pro to není dost špatná. Věren svému znamení ponouká zabejčeně, ale nikoli násilně. Spíš provokativně. S účastí. A pro dobro věci. Takto zažívám profesora Vyskočila oněch dvacet let.
Těch předchozích šedesát let znám jenom z vyprávění. Ale nestýskám si. Nechávám si od profesora leccos vyprávět. O tom, jak se setkal s Friedrichem Dürrenmattem. Jak chodil za války do Salónu u Topičů na divadélko Větrník a jak potom v Redutě nabídl alespoň nějakou práci Pepkovi Šmídovi. Jak hráli v zavřené Redutě pořad Nehraje se. Nebo jak se počátkem normalizace scházel každou středu s Emánkem Fryntou a četli si svoje texty. Moc mne baví vyprávění o setkání Jana Wericha s Janem Patočkou po představení v Divadle Na zábradlí a jak si tito dva vůbec neporozuměli. A když jsme u toho Zábradlí, nechte si někdy od Vyskočila vyprávět, jak je půlnoční Prahou na sklonku padesátých let rozváželi z divadla popeláři. Jestli to ovšem nebylo až za ranního kuropění.
Vyskočil vypráví rád a vypráví báječně. Říká se o něm, že je pábitel. Ale nenechme se mýlit. Za tou schopností sdílet s druhými příběhy a radostí z tohoto sdílení se skrývá Vyskočilova opravdovost. Vyskočil se opravdu v šedesátých letech vídal s Maxem Frischem, opravdu dal pár syčákům pěstí do nosu, opravdu v časech normalizace nesměl publikovat a opravdu se přátelil s Janem Patočkou. A co je pravda pravdoucí, Vyskočil umí vpravdě bojarsky slavit. Přeji mu proto vše nejlepší ke kulatému jubileu a dovolím si ho na závěr ponouknout: Milý profesore, mějte se a dařte se!