Texty: TEJKL, Josef: Jihlavská brána do jiné dimenze. Amatérská scéna 2009, č. 2, s. 50 - 51.

JIHLAVSKÁ BRÁNA DO JINÉ DIMENZE
Publikováno: 27.3.2009 v 10:25

Jistý nejmenovaný reportér tvrdí, že ona brána se opravdu nachází v jihlavském podzemí. V podzemí jsem raději nebyl, ale beze zbytku mu věřím. Neboť coby člen poroty Regionálního studentského divadelního festivalu JID-20–09 v Jihlavě /19.-22.3.2009/ jsem měl intenzívní pocit, že onou branou jsem prošel i na povrchu.

Tenhle studentský festival totiž zázračně žije, doslova od rána do rána. Čtyřdenní maraton, jehož patronem byl letos Ondřej Vetchý, nesestával „pouze“ z patnácti představení, soutěžících o potenciální účast na Mladé scéně či Šrámkově Písku. V Divadle Na Kopečku, diváky většinou přeplněném a situovaném v areálu psychiatrické léčebny, hrálo též Studio Ypsilon, Divadlo Vosto5 a především nezapomenutelný soubor zdejších pacientů Studánka s radostně mrazivou Smutnou paní a zpívajícími komedianty pod taktovkou Dany Holíkové.

Průběžně se muzicírovalo a tančilo jak spontánně, tak v dílnách /pohybová Anny Caunerové, tvůrčího psaní Martina Koláře Skřítka, herecká Jakuba Škrdly, hudební Matěje Koláře…/. V Café Etage běžela autorská čtení, vyhlašovaly se výsledky literárních soutěží…koncer­tovaly studentské kapely v Dělnickém domě…pivovar věnoval pivo, jihlavský primátor několik bas vína…ředitel zdejšího pořadatelského gymplu byl téměř u všeho a musel být zákonitě hrdý na to, jak múzickému ústavu velí a jak to pěkně šlape organizátorům z řad studentstva, s profesorkou Ivanou Fexovou, ředitelkou festivalu v čele.

Porota ve složení Dominika Špalková, Jaroslav Šilas Stuchlík a Josef Tejkl formou otevřených diskusí a rozprav poskytla průběžnou reflexi jak souborům zkušeným a disponovaným, tak i divadelně nepolíbeným či těm, které zabloudily do slepých uliček.

K těm dosud nepoučeným či začínajícím patřily DS Septima Gymnázia Chotěboř /NAVŽDY S TEBOU/, DS Jouer Gymnázia Jihlava /SPEKTAKULÁRNÍ PŘÍBĚH OVLIVNĚNÝ FENYLETHYLAMÍNEM/, DS Domino mladší Pelhřimov /ŠTUDÁCI/, DS Ambrozia Pouchov /BYLO NEBYLO V MĚSTEČKU HAMMELN/, DS Domino starší Pelhřimov /CUCURUCUCŮ/, DS Hlemýždi v obraze Nové Město na Moravě /PSÍ SRDCE/.

Určitými divadelními kvalitami se již mohlo pochlubit dalších šest souborů.

DS Negatyv Gymnázia Telč přivezl autorský text GENIUS LOCI s celou řadou hezkých nápadů /létající konvice/, jež se však nedařilo udržet v nastoleném kódu. DS Žďár nad Sázavou nalezl ve svém vedoucím /Stanislav Mikule/ nadějného dramatizátora a dovedného inscenátora, jenž však by měl svého ADAMA A JEHO ŽENY odlehčit od zátěže povrchní dokonalosti hravostí. DS Pod maskou ZUŠ Žďár nad Sázavou se představil převážně pohybovou kreací ANNA, sympatickou především snahou o citlivé uchopení vnitřního světa hendikepované dívky. DS 3 1 Pelhřimov se potýkal v SOUDU S CLEVINGEREM podle J. Hellera s nevyrovnaným herectvím postav, kolísajícím od uvěřitelného k šaržím. DS Ochotní pro cokoli Gymnázia Jihlava skotačí v autorské hře ZOUFALCI TO ZNAJÍ tu více tu méně zdařile na půdoryse mediálních show, avšak jiskra postupně hasne a namísto lehkonohé improvizace se dočkáme i krušné těžby humoru. Podobně DS Chandraradar Nové Město na Moravě ve slibně rozdováděném tištěném programu ke své „jelení“ inscenaci podle P. Nikla POZVÁNKA NA BÁRBEKJŮ nalákal očekáváním hravé revue, do níž se však na jevišti postupně vkradlo namísto hravosti racio a kultivovanost.

Trojici inscenací se ale v Jihlavě podařilo mocně mávnout křídly a do značné míry se povznést nad výše zmiňované nástrahy o celé patro výš.

DS Hobit Gymnázia Jihlava kontinuálně svým LOVBORGEM/POZDNÍ SBĚR/ pokračuje v razantní dramaturgii /např. Vveděnskij: Vánoce u Ivanovových/. Spolupráce se Zdeňkem Krásenským /režie/ se vyplácí, náročná allenovská předloha nese opět velmi podmanivou poetiku, otevřenou a zavřenou aktem funusu. Intelektuální humor je místy přetaven v divadelní obraz /tance-především Brabencův koloušek/, někdy pouze vyřčen.

Silným trumfem v rukou inscenátora je tříčlenná dámská kapela. Pokud hraje muziku, vše funguje dvojnásob-pokud nástroje odkládá a vstupuje do dění na jevišti herecky, dochází leckdy k retardaci temporytmu.

Pln zdravého sebevědomí je projekt Jakuba Škrdly a Terry Brožové CESTA KOUZLA DS Spoušť Gymnázia Jihlava. Dvacetičlenný ansámbl vyzařuje pozitivní energii, kolektivní pohybovou partneřinu, snoubící se s vybaveností individuální. Tvaroslovím pohybového divadla vypráví jednoduchý, místy však obtížněji čitelný příběh, rámovaný noční cestou malého chlapce do cukrárny. Někdy už není příliš daleko k banalitě a sentimentu, které ovšem soubor zahání nasazením, celými kaskádami zvedaček a důmyslných kreací /např. start Airbusu/. Princip se však postupně vyčerpává a mnohdy již přechází téměř k ilustraci písní. A není divu-hodinová metráž inscenace je úctyhodným soustem i pro takto vybavený soubor. Razantní krácení v řádu desítek minut by inscenaci nepochybně prospělo, dost možná by ji i zpřehlednilo.

V oslavu komediantství se v dobrém slova smyslu „zvrhlo“ vystoupení DS Bit Gymnázia Jihlava, nesporný vrchol jihlavské přehlídky. Kvartet mládenců ve složení Brabenec-Malý-Čermák-Voda jsou výlupkové k pohledání a jak se říká-hledali se tak dlouho, až se našli. Gejzíry jejich nápadů provokují diváka k slzám očistného smíchu, aktéři v RUBIKONU Luboše Brabence působí nesmírně svobodně, autorův text je jim pouze náručí jistoty, z níž se vydávají se záviděníhodnou lehkostí do hájemství improvizací. S neuvěřitelným nadhledem bourají všechny možné divadelní zákonitosti okamžitě poté, co se jich zdánlivě příliš dlouho dotýkali, z prostředí do prostředí a z času do času přeskakují s lehkostí antilop a za průběžné přípravy absurdních situací na kvadrát. Klíčovou rekvizitou této cestovní show je volant a v prostoru plující zpětné zrcátko, přičemž oba předměty fungují ve struktuře inscenace jak reálně, tak i zástupně, navíc dokáží i geniálně překážet. Gruntem, na němž Bit staví, je ovšem Rubikova kostka. Zjevení, artefakt, hlavolam hlavolamů a hlavně v rukou aktérů invenčně vystavěná modla. Mystifikaci umocňuje hudebně nehudební projev na kytary nekytary za zpěvu nezpěvu, v řádu věcí ovšem dokonalý. Jistěže nepřehlédneme, že v závěru chlapci již lehce vadnou a lezou si postupně do zelí. To je však opravdu drobná piha na kráse této nádherné ptákoviny, resp. BRABENCOVINY. Věřme, že chlapci nedopustí, aby kouzlo jejich bezprostřednosti vyvanulo /např. přílišným nemístným zkoušením/ a divák na Mladé scéně a Šrámkově Písku se tohoto zázraku také dočká.

Josef Tejkl