Texty: ZÁVODSKÝ, Vít: AS 2000, č.1.

Jubilejní "Valmez" v tónu poněkud šedivém

Základní parametry významné akce, o níž v závěru roku obvykle referujeme, se k prospěchu věci příliš nemění. Přímo uprostřed Valašského Meziříčí stojí nad řekou Bečvou někdejší žerotínský zámek, kde trojice křídel s podloubími uzavírá obvyklý čestný dvůr. Šlechtické sídlo posloužilo už nejrůznějším účelům a institucím - na sklonku časů císaře pána také jako ženská trestnice, v níž si údajně odpykávala svůj zločin vražedkyně inspirovavší Maryšu bratří Mrštíků. Dnes tu se svými kancelářemi, učebnami i velkým divadelním sálem sídlí Kulturní zařízení města. Pomalu, ale soustavně postupující opravy prostorného objektu před nedávnem umožnily, aby se do renovovaných prostor útulného sklepení, zvaného M-klub, mohl ve dnech 18.-20. listopadu 1999 usadit tradiční Moravský festival poezie "O štít města Valašského Meziříčí". Ve spolupráci s ARTAMOU Praha, Národním osvětovým centrem Bratislava a nejnověji též s Asociací organizací spisovatelů Slovenska jej už po pětatřicáté uspořádaly zmíněné Kulturní zařízení a Občanské sdružení Valašské Athény, finančně podpořené Ministerstvem kultury ČR, hostitelským městem a desítkou tamních sponzorů.
MFP alias familiárně "Valmez" je tradiční, systematicky budovaná soutěž nejlepších amatérských recitátorů od l5 let z celé naší bývalé federace, která s jejím rozpadem už sedmým rokem přešla v mezistátní; specifický charakter a právem vyzdvihovanou družnou atmosféru si ovšem uchovala. Na rozdíl např. od národních přehlídek typu Wolkrova Prostějova nebo Hviezdoslavova Kubína (kterým je svým pojetím de facto "nadřazena") provází ji stejně tak tradičně mediální nezájem. Ani po mnoha letech od svého zrodu tedy bůhvíproč nevešla do povědomí širší veřejnosti a bohužel ani většiny svobodného, leč často také povrchního tisku, kde ještě nejednou přetrvává neinformovaně podcenivý pohled na tento domněle jen "lokální", pro bohorovné "centrální" redakce pominutelný podnik. Pravidelně psát o MFP znamená proto pokaždé znovu připomenout některá konstantní, přímým účastníkům sice notoricky zřejmá, ale mnohému nezasvěcenému čtenáři už daleko méně známá fakta.
Při každém novém ročníku si s radostí uvědomujeme, že jejich nepřetržitá kontinuita, v našich podmínkách unikátní a záviděníhodná, vytvářela se postupně zdola (od skromných krajských počátků v r.1965 přes těsnou spolupráci severní a jižní Moravy, připojení českých regionů a československou přehlídku v r.1974 po soutěž nadnárodní), a to z nezištného nadšení více houževnatých lidí, kteří jsou této zcela nelukrativní záležitosti schopni a ochotni věnovat mnoho vzácného času. Pečlivý štáb, jemuž po léta stojí v čele nestárnoucí valašský patriot prof. Jiří Demel, nijak nepolevil ani po rozchodu a následném politickém vzdalování obou sousedních republik, takže festival proběhl již posedmé v internacionálním měřítku a dokonce se třetím rokem obohatil o samostatnou soutěž autorskou.
Už jen starší pamětníci si připomenou, v kterých prostředích (někdejší klub Tesly na hlavním náměstí, klub Osvětlovacího skla, Posádkový dům armády atd.) se rovněž odbýval, nežli snad už natrvalo zakotvil v zámeckém podzemí. Především však ocení, že i v dobách nejdusnější husákovské totality dokázal statečně čelit ideologickým a mocenským tlakům (speciální pověřenec tehdejšího ostravského Krajského kulturního střediska např. předem rozhodoval, který "závadný" text se tu recitovat nesmí) a že vedle promyšlených propozic a spolehlivého organizačního zázemí dostal od svých "sudiček" (v čele s ing. Jiřím Brollem) do vínku ovzduší myšlenkové tolerance a svobodné výměny názorů.
"Valmez" vždy také nabízel neběžnou možnost názorně konfrontovat odlišné recitátorské přístupy a pojetí. To pochopitelně vítali nejen samotní účinkující, ale také přítomní metodici okresních a krajských kulturních zařízení, kteří se uměleckým přednesem systematicky zabývali. Své reprezentanty zpravidla důkladně prověřili už v nižších soutěžních kolech, na rozličných seminářích, školeních nebo v individuálních konzultacích. Po rozpadu této vertikální sítě přirozeně nastaly problémy s výběrem kvalitních recitátorů, kterých - podobně jako přemýšlivých čtenářů - s nástupem vizuální videokultury a rozvojem internetové komunikace zjevně spíše ubývá. Dnes se jejich zvaní aktivně ujali valašskomeziříčští organizátoři, obracející se hlavně na okruh úspěšných účastníků Wolkrova Prostějova, Hviezdoslavova Kubína, Neumannových Poděbrad i slovenských Chynoran. Ať tak či onak, během doby se na MFP vystřídaly stovky recitujících, mezi nimiž obvykle nechyběly výrazné samorostlé osobnosti.
I když, jak už řečeno, znamenal MFP ještě v předlistopadové éře vítanou oázu nedogmatického přístupu k široce chápanému kulturnímu dědictví i výbojům rozličných avantgardních směrů, devadesátá léta sem vnesla celou řadu obsahových i propozičních změn. Ty základní se týkaly samotného dramaturgického zaměření, když se úvodní vyřazovací kolo hned v r.1990 pohotově otevřelo jakékoli (tedy ne již výhradně ruské a sovětské) poezii nebo próze. Někdejší Cena SČSP, dotovaná zájezdem do SSSR pro vítěze, ustoupila ve prospěch Ceny 17.listopadu za nejlepší přednes textu českého nebo slovenského autora. Krátkodobě se vyzkoušela a opět zrušila anketní Cena účastníků, odpadlo vyhlašování pořadí krajských družstev a s ním zbytečná kolektivní rivalita. Obměnili se členové do té doby téměř stabilní poroty (její opětné "zkamenění" ovšem nyní zpochybnil loňský šéf, bratislavský dramaturg dr. Ivan Kováč) a zavedla se jejich rotace v předsednické funkci. Ve shodě s Wolkrovým Prostějovem se snížila spodní věková hranice soutěžících a jako výrazná novinka zavedla již zmíněná samostatná autorská soutěž, fungující namísto původně uvažovaných představení divadel poezie. Zůstal však specifický způsob hodnocení: veřejné číselné bodování po doznění každého časově přesně vymezeného vystoupení. Pořadatelé na něj právem nedají dopustit, protože svou propracovaností umožňuje žádoucí objektivitu a průběžnou kontrolu nekuloárového rozhodování, v němž každý z porotců rozdílných kulturních profesí musí být kdykoli schopen svůj viditelně projevený názor vysvětlit a obhájit. V prvním kole je nyní možno volit text z oblasti poezie i prózy, ve finále pouze básnickou předlohu bez dalšího omezení.
Do "Valmezu", známého zvláštním geniem loci a přátelsky vstřícným ovzduším spřízněných duší, přijelo tentokrát 33 špičkových recitátorů (tj. o pět méně nežli rok předtím), z toho 11 (tedy přesně třetina) ze Slovenska. Jako vždy převažovaly dívky a mezi seniorem a těmi nejmladšími zůstával doslova "generační" rozptyl 22 (!) roků. Jejich interpretační výkony posuzovala sedmičlenná porota, mezi hosty byl opět její bývalý dlouholetý předseda, literární vědec a nedávný sedmdesátník dr.Vladimír Justl, CSc.
Vzhledem ke zmíněným okolnostem byly také loni jednotlivé regiony zastoupeny dosti nerovnoměrně - podle toho, kde se kolem iniciativních osobností či souborových aktivit přirozenou cestou utvářely rozličné interpretační "školy" a líhně nebo jak si samotní soutěžící cestičku do "Valašských Athén" objevili na vlastní pěst. Je přirozené, že za tohoto stavu mívá přednes ve svých krajních pólech značně odlišnou úroveň, neboť vedle ostřílených individualit se objevují mladí adepti, kteří o získání prvních ostruh teprve usilují.
Vzato čistě numericky, zůstal 35. ročník MFP hodnotě většiny svých předchůdců dosti dlužen. Hned v úvodním kole nižší kategorie se v rámci desítkové tabulky častěji vyskytovala čísla 3 a 4; v druhé kategorii byly vytaženy i dvojky a tento trend se bohužel projevil dokonce i ve finále, což tu nebývalo vídáno. Také nápadné součtové rozdíly (kupř. vítězka 1. kola mladší kategorie dosáhla 43 body a poslední dvanáctá soutěžící pouze 15) svědčí o tom, že dřívější volání po jisté předběžné selekci v řadách těch nejmladších by rozhodně mělo dojít sluchu. Zatímco vystoupení nezvykle krátká (např. ani ne půldruhaminutová) zůstala tentokrát výjimkou, pro překročení časového limitu musela být hned zkraje diskvalifikována Slovenka Slávka Daubnerová. Nejdéle (přes 9 minut) pobyl na finálovém pódiu Petr Rakušan. Nemilé překvapení připravil posluchačům i sobě čerstvý prostějovský laureát a předloňský vítěz MFP Andrej Drbohlav, když v průběhu interpretace Šrutova Kamene v září pro pamětní výpadek odstoupil a náhradní termín odmítl; nervózní David Pešek naopak obdobné možnosti "reparátu" k svému prospěchu využil.
Třeba otevřeně konstatovat, že ve srovnání s velmi kvalitním ročníkem 33. a solidním ročníkem 34. úroveň poslední přehlídky viditelně poklesla. V I.kategorii stačilo k postupu do finále pouhých 30,5 bodu, v II.kategorii byla situace o poznání lepší (34 b.). Kromě připomenutých nápadných bodových rozdílů mezi krajními póly v pořadí jsme zaznamenali, že řada postupujících textový výběr či přípravu finálového klání podcenila a dopadla tu pak výrazně hůře nežli v kole úvodním. Po jedné desítce v obou z nich se mohl pochlubit jen vítěz I.kategorie, také sumární hodnocení těch nejlepších zůstala pod běžně dosahovanou hranicí 90 bodů a tedy níže nežli ve většině předchozích let. Na tuto skutečnost a na mnohé jiné problémy budoucího vývoje uměleckého přednesu u nás upozornil jak (formátem i náplní ke škodě věci inovovaný) festivalový Zpravodaj (na rozdíl např. od podobné tiskoviny Jiráskových Hronovů každému k dispozici gratis), tak obsažný, leč chronicky časově nedobře rozvržený závěrečný seminář (k těm nejlepším se nakonec řekne nejméně a až před prořídlým auditoriem) s konkrétním rozborem předních hodnocených výkonů, především oněch pouhých 17 finalistů.
Za vcelku samozřejmý pokládáme u MFP fakt, že dramaturgický výběr domácích i cizích textů zůstává pokaždé dostatečně pestrý a v mnohém konkrétním případě svědčí o sečtělosti mladých přednášejících a jejich oceněníhodném rozhledu po domácí i překladové literatuře. Někteří z nich volbou dvou žánrově obdobných, jejich typu optimálně vyhovujících předloh spíše sázejí na jistotu, jiní si troufají prověřit vlastní schopnosti na ukázkách diametrálně odlišných.Úvodní kolo obou kategorií opět neprozrazovalo žádné zřetelné autorské těžiště a také zastoupení poezie (15x) a prózy (18x) bylo vcelku v rovnováze. Cizí klasické texty se omezily jen na čtyři ukázky (biblický Kazatel, Ch. Baudelaire, A.P. Čechov, V. Chlebnikov) a ještě méně se prosadila klasika domácí (pouze J. Hašek a V. Dyk). Bez povšimnutí tedy zůstala díla starších dob, např. antiky, středověku, renesance, baroka, romantismu, expresionismu nebo beatniků a rovněž zcela stranou byly ponechány předlohy folklorní nebo básnictví ruské a sovětské (dokonce včetně D. Charmse), které v předlistopadovém období představovalo povinnou páteř MFP. Z české oblasti tedy došlo např. na I. Blatného, E. Fryntu, J. Brdečku, V. Renče, J. Vladislava, M. Skálu, I. Wernische, P. Šruta nebo S. Fischerovou - vesměs autory našeho odcházejícího století. Absentovali čeští tvůrci 19. věku včetně lákavých impresionistů, symbolistů nebo dekadentů, nikoho nezaujaly výrazné osobnosti meziválečné literatury (S.K. Neumann, J. Hora, J. Wolker, K. Biebl, F. Halas, J. Orten, K. Čapek, J. Zahradníček a jiní autoři katolické orientace apod.), stejně jako celá plejáda spisovatelů posledního půlstoletí - od B. Hrabala, M. Holuba, J. Šotoly a J. Hanzlíka přes F. Hrubína, O. Mikuláška nebo J. Skácela až třeba po J.H. Krchovského a další zjevy undergroundu. Pominuta zůstala sféra disidentská a exilová, včetně jindy vyhledávaného J. Koláře nebo písničkářů. Zatímco Slováci si poznovu vybírali vlastní soudobé autory (M. Válek, Ľ. Feldek, T. Lehenová, D. Mitana, J. Puškáš, K. Chajdáková), čeští soutěžící sahali převážně po překladech moderní světové tvorby (R. Jeffers, W. Saroyan, S. Leacock, E. Jandl, J. Tuwim, J. Glowacki, J.M. Simmel, R. McGough, S. Townsendová, J. Lynchová, V. Stevanovič aj.). Literární rarity ani vlastní tvorbu jsme tentokrát nezaznamenali.
Skladba finálového kola odrážela individuální vkus recitátorů pochopitelně ještě zřetelněji, a to v mírné převaze básníků domácích (J. Seifert, R. Weiner, J. Šotola, M. Procházková) a slovenských (D. Hevier, J. Bodnárová, opět J. Válek a T. Lehenová) nad cizími, staršími (Po Ťü-I, ruské byliny) i moderními (R.M. Rilke, M. Cvetajevová, A. Achmatovová, R. McGough). Zřejmě prozatím odezněl nápadnější příklon k předlohám humorným až nonsensovým, příznačný pro polovinu devadesátých let. Jistou diskutovanou kuriozitu představovaly výtvory dvou mentálně retardovaných mužů, vnesené sem Radimem Šípem.
V souladu s propozicemi se vyskytlo také několik montáží a koláží (Lucia Schrenková, Eva Ochrymčuková, Ľudmila Iványiová), u kterých hodně záleží na citlivém dramaturgickém přístupu. Nejen zde se totiž recitátoři dopouštějí nevhodných až nepřípustných škrtů a deformujícího "preparování" až zkreslení původní autorské představy. K trvalým problematickým jevům náleží rovněž neschopnost respektovat zásady volného verše nebo nezamýšlené, leč někdy výrazné a v zásadě netolerovatelné obměny či repetice textů. Nejinak je tomu se starou bolestí snad všech obdobných interpretačních akcí - introvertním "přednesem" nekontaktově ztišeným, při němž "šeptači" podceňují svou komunikativní funkci i akustické danosti sklepního prostoru.
Nečetná vystoupení, navenek dynamická až dravá, se samoúčelnému exibicionismu naopak vyhnout dokázala (částečnou výjimkou byla Andrea Adamčíková, když u Tuwimova Režiséra vsadila na vnějškově efektní zjev erotické "dominy"). Přivolávala však staronovou otázku, zda totiž chápat recitaci coby pokornou vykladačskou službu myšlenkovému i estetického světu autora, nebo jeho mnohdy až znásilňované slovo brát jen jako startovací rampu pro vlastní pódiové experimentování. Na úskalí všelijakého více či méně sporného ozvláštňování verbální složky (včetně práce s gesty, rekvizitou či kostýmem), kdy vinou ornamentálních detailů interpretovi uniká poselství celku, upozornil ostatně na závěrečném semináři člen poroty, někdejší zdejší vítěz Marcel Šustek. Jako obvykle pořadatelé zajistili magnetofonové nahrávky celého druhého kola.
Protože nám šlo o souhrnné vystižení specifických rysů současné podoby MFP, spokojíme se dále s enumerativní faktografií. Obě kategorie byly podle očekávání zastoupeny nerovnoměrně. Již několik let po sobě se do přehlídkových análů častěji a výrazněji zapisují soutěžící z Čech a Moravy. Zatímco rok předtím zůstala pro jejich slovenské kolegy (závidí prý nám hlavně talentované chlapce) nakonec alespoň jedna bronzová medaile, nyní se v obou kategoriích nejlepší z nich museli spokojit jen čtvrtými místy.
Početnější, opět dvěma třetinami účastníků obeslanou I. kategorii (15-19 let) ziskem 87 bodů (předchozí vítěz A.Drbohlav si jich připsal 89,5) přesvědčivě vyhrál Petr Rakušan ze Žďáru nad Sázavou. U dramaturgicky přínosné Chlebnikovovy básně Já a ty v překladu Jiřího Taufra správně preferoval zvukovou stránku slovních hříček a nonsensů. Ještě více zaujal obdobně naivizujícím pojetím folklorní předlohy Tři cesty Ilji Muromce, kde v úměrném bohatýrském patosu uplatnil sonorní hlas i smysl pro ironický nadhled. V patrném odstupu jej s 82 body následoval už podruhé stříbrný David Pešek z Březové u Sokolova s neotřele hravou prózou Emanuela Frynty Aniž a McGoughovou protiválečnou Archou Noemovou v přetlumočení Pavla Šruta - zároveň nositel Ceny J. Brolla za osobitý dramaturgický výběr a odpovídající interpretaci recitátora do 19 let. O stupínek níže (75 bodů) skončila Gabriela Sittová ze Zábřehu s psychologicky přesnou karikaturou kantorské úzkostlivosti ze Zpovědi Miroslava Skály a citlivým podáním úryvku Seifertovy Písně o Viktorce. Slibnými výkony zaujali na dalších místech Ľudmila Iványiová (Šaľa), Petra Němečková (Olomouc), Eva Ochrymčuková (Trmačov), Adriana Straková (Stará Turá), Klára Jelínková (Praha), Lucie Schrenková (Giraltovce), Jiří Hajdyla (Ostrava) a Karolina Palátová (Pržno).
V méně zastoupené II. kategorii (nad 19 let bez horního věkového omezení) nejčestnější vavřín rovněž v hodnotě 87 bodů přesvědčivě náležel předloňské smolařce Kamile Drtilové z Leštiny, která - podobně jako P.Rakušan - zvítězila v obou kolech. Nejprve si s pochopením pro její baladičnost zvolila závěr Dykovy poémy Milá sedmi loupežníků, ve finále si spolehlivě poradila s Fikarovým překladem Rilkovy jemně reflexivní básně Orfeus, Eurydika, Hermes. Předchozí vítěz a osmatřicetiletý doyen přehlídky ing. Dušan Utinek z Moravského Krumlova spokojil se tentokrát se stříbrem. Sugestivně vygradoval Ossianův hrob od Robinsona Jefferse (převod Kamila Bednáře) a v podobně promyšleném intonačním propracování s výmluvnými gesty tlumočil Zábranův překlad protestně laděné Autobiografie od Lawrence Ferlinghettiho. Číselně těsně za ním následovala Pražanka Blanka Koutská, která do svého repertoáru zařadila trochu prvoplánovou prózu Vidoslava Stevanoviče Jovana z metra, přeloženou Irenou Wenigovou, a staročínský dívčí monolog Stříbrný džbánek ze dna studny, zčeštěný Janou Štroblovou. Příznivě na sebe upozornili nositelka Ceny 17. listopadu Soňa Pariláková z Humenného, Martina Péčiová z Košic a Brňan Radim Šíp. Jako obvykle se ti nejlepší z obou kategorií spolu s laureáty autorské soutěže představili na závěrečném defilé v pořadu "Se štítem", připraveným Alšem Vrzákem.
Ve snaze založit ve Valašském Meziříčí novou tradici proběhla již třetím rokem rovněž soutěž v oboru poezie i prózy pro české a slovenské autory od 15 let, kteří dosud knižně nepublikovali. Samostatná čtyřčlenná odborná porota pod vedením dr. Pavla Chalupy posuzovala opusy celkem 196 autorů, tedy daleko většího počtu nežli v r.1998. První cenu v kategorii poezie získal Bratislavan Michal Dzúrik před Jánem Gavurou z Prešova, Magdalenou Borovou z Liberce a Pavlem Tolejem z Humenného. Nejkvalitnější prózou se již podruhé pochlubila Plzeňanka Tereza Jandová a po ní Pražanka Blanka Kolková. Nejlepší příspěvky dvacítky autorů (mezi nimi též sestry recitátorky Soni Parilákové Evy) velmi pohotově soustředil sborníček Krásné bolesti.
Úmyslem organizátorů zůstává tuto akci co nejvíce otevřít a postupně vytvořit vrcholnou česko-slovenskou přehlídku s účastí vítězů rozličných literárních soutěží obou republik (Literárny Zvolen, Wolkrova Polianka aj.). I když také tento ročník s příslušným seminářem probíhal poněkud stranou zavedeného programu MFP, do budoucna se tu nabízí nezanedbatelná šance na vzájemné inspirativní setkávání mladých literátů a recitátorů (k částečnému personálnímu propojení dochází ostatně už nyní). Vítanou novinkou se stal první svazek edice Krásno - 52 krátkých básní zdejšího předchozího vítěze, mosteckého hudebníka Jana Hlůžka, pod názvem Zpráva o počasí, ilustrovaný Vladimírem Hadomským. Zásluhou ředitele Kulturního zařízení Josefa Fabiána byl však zdarma k dispozici ještě třetí, dokumentačně nejpřínosnější tisk: jubilejní sborník Moravský festival poezie - 35 let. Kromě několika vzpomínkových příspěvků (Dagmar Jaklová, Vladimír Justl, Ján Buzássy, Jiří Deml, Ivan Kováč) přinesl "medailové" soupisy všech ročníků obou soutěží, seznam organizátorů i porotců, a především velký počet dnes už namnoze historicky cenných fotografií.
Do bohatého třídenního programu, kde jako vždy převažoval soustředěně pracovní ráz, včlenily se podle zavedeného zvyku rovněž dva kulturní večery. S kvalitním komorním recitálem Inventura aneb Písničky bez opony, na jehož libretu se podíleli rovněž Miroslav Horníček a Pavel Dostál, přijeli muzikálová herečka Lenka Filipová - Kudelová a jako pianista skladatel Richard Pogoda. Program se převážně opíral o šansony, svého času úspěšně uváděné v Satirickém divadle Večerní Brno. Samostatný večer, který si také sám konferoval, nabídl pak ve velkém sále slovenský rocker ze skupiny Prúdy Pavol Hammel; s malým orchestrem a vlastní kytarou pohladil známými skladbami na poetické texty Borise Filana a Kamila Peteraje. Pořad přilákal hojnost diváků a tak nepřímo zvýraznil víceletou nepotěšitelnou skutečnost, že poněkud v rozporu s úvodními slovy starosty města ing. Bohdana Mikuška probíhá samotný festival v jakési účastnické diaspoře za nezájmu místních občanů, kteří mezi recitátory do M-klubu takřka nikdy nezabloudí.
Jubilejní 35. ročník Moravského festivalu poezie přiřadil se svou slabě průměrnou úrovní k letům spíše hubeným. Svůj hlavní cíl, posílit v současné konzumně orientované době partnerskou duchovní pospolitost Čechů, Moravanů a Slováků, však v obou svých soutěžních složkách naplnil. V zákulisí se proslýchalo, že "stará garda" jeho osvědčených organizátorů pomalu, ale jistě pomýšlí na vystřídání. Bude tedy hodně náležet na jejich následovnících, aby nenechali cennou, pracně budovanou tradici odumřít a přenesli zakladatelskou štafetu MFP bez úhony do třetího tisíciletí.
Vít Závodský