Osobnosti: MATOUŠEK, Vladimír, LD Břeclav, Zlín, Brno

Datum narození: 22.6.1900
Místo narození: Hrubá Vrbka u Hodonína
Datum úmrtí: 30.10.1977
Místo úmrtí: Hradec Králové

Byl synem venkovského kantora, v duchu rodinné tradice se také stal učitelem.
Již za studii na učitelském ústavu v Hodoníně se stal členem loutkářského souboru R. Livory, autora proscénia a dekorací k památným Dekoracím českých umělců.
Loutkovému divadlu se věnoval od roku 1922 i jako učitel menšinové školy v Břeclavi.
1927 založil při Městském osvětovém svazu v Břeclavi loutkovou scénu, která zahájila svoji činnost inscenací hry J. Kopence Dlouhý, Široký a Bystrozraký. První léta se scéna svou činností nelišila od průměru tehdejších amatérských scén. Matoušek se postupně učil od nejlepších českých loutkářů a zajímal se také o vývoj loutkářství ve světě i o vývoj divadla jako celku.
Již v roce 1929 připravil se souborem loutkovou revue pro dospělé Kde je ta naše písnička česká, kterou naznačoval, že hledá nové formy loutkového divadla.
V roce 1930 se mu podařilo realizovat projekt velké scény, která svým technickým vybavením odpovídala jeho představám. Seskupil kolem divadla řadu spolupracovníků, patřili k ním např. hudební skladatel V. Ambros, výtvarník F. Mikeš, řezbář B. Tichý, s nimiž se pokusil o nové inscenační výboje.
Proměnu inscenačního stylu signalizovalo několik inscenací, mj. Molièrovy Směšné preciózky, Klicperův Rohovín Čtverrohý a zejména Kvapilova Princezna Pampeliška. Plně představil své záměry 1934 v inscenaci Erbenových Svatebních košil a
1935 Thakurova Poštovního úřadu. Ovlivněn českou divadelní avantgardou, zejména E. F. Burianem, se snažil prokázat možnosti loutkového divadla v tlumočení lyricko-poetických textů především prostřednictvím detailně propracovaného zvukového a světelného plánu těchto inscenací. Již dříve často využíval jazzovu hudbu v provedení studentského jazzového souborů, v těchto inscenacích však měla zásadní důležitost původní scénická hudba V. Ambrose a voice-bandová recitace mužského a ženského sboru. Na výsledku inscenací se podílela práce se světlem, které svou barvou (sympatické modré světlo proti nesympatickému hrozivému červenému světlu ve Svatebních košilích) i intenzitou výrazně dotvářelo jejich konečné vyznění. Matouškova dramaturgická a režijní práce měla mimořádní divácký ohlas. Břeclavská Radost se stala ohniskem inscenačních výbojů nejen moravských loutkářů, pozornost k ní obraceli loutkáři celé republiky, kteří se nespokojovali
s dosavadním popisně realistickým stylem dřívějších let. Obsazením Břeclavi po mnichovské dohodě loutkové divadlo v Břeclavi zaniklo.
Matoušek obnovil svůj program v nově založené scéně Radost ve Zlíně, kde zopakoval řadu břeclavských inscenací. Vedle několika dřívějších spolupracovníků se do práce v souboru zapojili i studenti a pedagogové Baťovy škola umění v čele s V. Makovským.
1941 mělo velký ohlas uvedení pásma veršů A. Sovy, S. K. Neumanna, F. Halase a K. Biebla s moravskými lidovými písněmi Zpěvy domova.
Scéna se stal významným centrem kulturních aktivit celého regionu.
Po válce byl Matoušek povolán do Brna, kde byl z podnětu Fr. Tenčíka, vedoucího oboru estetiky Výzkumného ústavu pedagogického, pověřen vybudováním experimentální loutkové scény tohoto ústavu.
1947 byla otevřena brněnská Radost pohádkou Dlouhý, Široký a Bystrozraký, kterou Matoušek jako režisér symbolicky navázal na svou činnost v Břeclavi a Zlíně. Během dvou sezón vybudoval velmi dobrý soubor s členů ústavu a studentů konzervatoře.
1949 se divadlo profesionalizovalo a stalo se jedním z nejlépe připravených divadel vznikající sítě statutárních loutkových divadel.
V. Matoušek divadlo vedl do roku 1954, kdy odešel do penze.
Jeho zájem o loutkové divadlo trval i nadále a v roce
1958 byl povolán připravit otevření profesionálního loutkového divadla v Hradci Králové.
1959 zahájilo Východočeské loutkové divadlo, budoucí loutkové divadlo Drak, hrou K. Drimla Kouzelné pantoflíčky v Matouškově režii. V této etapě své loutkářské činnosti V. Matoušek dokázal využít nejen všechny své dřívější zkušenosti jako režisér, ale především tím, že perspektivně budoval soubor a poskytl nastupující generaci mladých režisérů (mj. J. Středovi, M. Vildmanovi) optimální podmínky k tvůrčí činnosti.
1965 definitivně odešel z divadla a svou ředitelskou funkci předal J. Dvořákovi.

Bibliografie:
Autorské práce:

MATOUŠEK, Vladimír: Loutky ve veřejné péči osvětové, Loutková scéna 1, 1940/41, s. 34

MATOUŠEK, Vladimír: Problém repertoáru, Loutkář 23, 1936/37, s.70-72

MATOUŠEK, Vladimír: Realismus a formalismus v loutkách, Československý loutkář 2, 1952, s. 132.

Životopisné:

ad.[ A. DUBSKÁ]: Loutkové divadlo Radost Břeclav. Heslo in Česká divadla - Encyklopedie divadelních souborů. Praha, DÚ 2000, s. 247-248.

CESTY českého amatérského divadla. Vývojové tendence. Zprac. Jan Císař a kol. Praha, IPOS-ARTAMA 1998, s. 145, 146, 149, 227, 380.

DUBSKÁ, Alice: Dvě století českého loutkářství. Praha, DAMU 2004, s. 226-227.

DVOŘÁK, J.: V. M. – 75. Československý loutkář 1975, s. 153-154.

J. K.: Čtvrtá vlna Vladimíra Matouška. Československý loutkář, 1960, s. 155.

KOL.: Tři Radosti moravského loutkáře Vladimíra Matouška, 2011

KOTRČOVÁ, Milena - ZIKA, Jaroslav - MATOUŠEK, Mirko: Historie a současnost loutkářství v Břeclavi. Břeclav 1984

MALÍK, Jan: Čtvero pomníčků Vladimíru Matouškovi, Československý loutkář 1978, s. 9n.

REČKA, A.: K pětileté činnosti loutkové scény Radost ve Zlíně. Zlín 1943

bs [B. SRBA]: Loutková scéna Radost Zlín.Heslo in Česká divadla - Encyklopedie divadelních souborů, 2000, s. 239-240.