Dramatický kroužek při DDM Benešov II. - O rybáři a rybce
Puškinův příběh o zlaté rybce, chamtivé rybářce a povolném rybáři je ve své podstatě jednoduchým podobenstvím o nikdy nekončící touze překročit sám sebe, vymanit se z nuzoty (ve všech jejích významech) a získat s novým (materiálně bohatším) údělem i jiného sebe. Poučením je, že nezasloužený, nevybolený osud je jen slupkou, která dříve či později spadne, a člověk se ukáže v celé své nahotě. Benešovští nemají ambice pronikat do hloubky možností interpretace této látky. S úspěchem se však pokusili převyprávět příběh o jednostranné komunikaci, primitivní chamtivosti a ubohé zlobě, v níž se proměnil vztah mezi manžely. Inscenují jej do prostoru „ulice“, kde jedna strana náleží rybce, a tedy dobru, jež se odměňuje za laskavost své záchrany, druhá pak chamtivosti rybářky. Mezi oběma póly se pohybuje nebohý rybář. Inscenace pracuje se střídmými jevištními prostředky a vědomým jednáním slovem všech zúčastněných. Dobrým nápadem je zveřejňování posilování moci rybářky - chudou hraje jediná herečka, postupně se s narůstajícími nároky přidávají herečky další, až poslední přání vyslovují čtyři dívčí hlasy. Zmnožování postavy ale není posíleno hereckým výrazem, a tak působí více vnějškově než s opravdovou naléhavostí (a odporností) bezcitné chamtivosti. Představitel rybáře putuje ulicí své slabosti, jedná přirozeně a uvěřitelně, i když narůstající stud a hanba z jednání své ženy ještě v této fázi vývoje inscenace příliš zřetelné nejsou. Inscenace na krajské přehlídce ještě trpěla některými nevyjasněnými detaily (použití čelenek „rybářek“), ale její celkové uchopení charakterizované zejména scénografickým řešením, vědomým slovním jednáním a celkově divadelním viděním (zmnožování zla v postavě rybářky) patřila ve Stochově k těm několika málo divadelním tvarům, jež si toto adjektivum zasloužily.