Soubor z LDO ZUŠ z Hlučína si jako předlohu k jevištnímu ztvárnění vybral Leacockovu anekdotickou povídku U fotografa. Příběh o přijetí svého zevnějšku, byť má své nedostatky, není složité převyprávět. Ne zrovna pohledný muž se chystá k fotografovi. Ten jej vyfotí a fotku vyretušuje tak, že se na ní muž nepoznává. Najde tedy v sobě všechny zbytky odvahy a řekne fotografovi, že by měl na fotografii raději svůj nepohledný obličej, ale byl by to on, než vyretušovanou „krásnou“ fikci. I v tomto případě byly herecké výkony tří protagonistů na velmi vysoké úrovni. Mladí muži byli herecky výborně vybaveni jak po stránce pohybové, tak rytmické, mluvní a fungovali zcela přesně také při vzájemné souhře. Z trojice byla cítit bohatá divadelní zkušenost, pro herectví tolik potřebné sebevědomí a radost z bytí na jevišti. Herci si s lehkostí předávali postavu muže i postavu fotografa a divák se stále orientoval, která postava právě hovoří. Jevištní prostředky, pohyb, zkratka, práce s ručníkem a živý hudební doprovod byly pro tento typ textu a žánr anekdoty (režijně vedené až do grotesky) zvoleny zcela adekvátně. Hra s ručníkem, který zde fungoval jako rekvizita i jako zástupný předmět, byla přesná, nápaditá, promyšlená. Ručník se proměňoval například ve fotoaparát, fotografii, šálu... Bohužel se při repríze v Ústí nad Orlicí mírně vytratila lehkost, svižnost a hravost, které jsou pro žánr grotesky nezbytné. Byla cítit struktura inscenace. (Viděla jsem ji na krajské přehlídce v Novém Jičíně a na přehlídce Arénka v Ostravě a zde výše zmíněnou lehkost a svižnost nepostrádala.) Jednoduchý text byl mírně přetížen hereckou akcí. Hrané sekvence, ač invenční a propracované, tříštily text natolik, že se vytrácelo sdělení, klesal temporytmus celého představení. Někteří si kladli otázku, proč si tito mladí pohlední lidé vybrali k jevištnímu ztvárnění právě tento text? Věřím, že soubor zná na tuto otázku odpověď a bude hledat cestu z formálního hraní.