vstupní část lektorského posudku projektu expozice Prof. PhDr. Františka Černého, DrSc.:
Projekt vytvořit v Miletíně, rodišti básníka K. J. Erbena, muzeum českého amatérského divadla podkrkonošského a podorlického regionu, nazvaný Národní divadlo nčeského Podkrkonoší,považuji za velmi významný. Ochotnické divadlo je totiž v této oblasti - a vlastně na celém území našeho státu - fenomén příznačný pro společenský a kulturní život českého národa v 19. a 20. století, určitými projevy někde už dokonce i pro druhou polovinu 18. století.
Volba Miletína - a zaměření muzea - má navíc své oprávnění. Ochotnické aktivity v Podkrkonoší a v Podorlicku byly velmi rané a hlavně mimořádně silné a činnost amatérů se v této oblasti udržela až do současnosti. Ochotnické spolky jsou i zde většinou nejstaršími spolky v obcích, které si uchovaly kontinuitu navzdory všem proměnám až do našich časů. Rád bych také upozornil, že v Podkrkonoší, kde je až nápadně velká hustota měst, mezi nimiž nejsou velké vzdálenosti, se tyto aktivity záhy doplňovaly a namnoze i prolínaly. Postihnout tento fenomén vcelku odpovídá tedy i tradičnímu povědomí obyvatel tohoto regionu.
Význam expozice tkví nejen v tom, že bude prvním muzeem českého ochotnického divadelnictví na našem teritoriu. Nemělo by se přehlédnout, že s výjimkou Muzea loutek v Chrudimi, zatím žádnou expozici české divadelní kultury nemáme.
Zájem o toto muzeum, který samozřejmě nevznikne okamžitě, posílí jistě fakt, že svět divadla, v projektu vtipně a konkrétně přiblížený, bude přitažlivý nejen pro dospělé návštěvníky, ale i pro děti.
Diváky však může do tohoto miletínského muzea vábit i skutečnost, že se tu setkají s typem divadla, které je těšilo v mladých letech, i divadelními projevy velmi často naivními, inzitními, což má, jako třeba výstavy naivních malířů, pro překomplikované lidi z rozhraní 20. a 21. století stále větší půvab.
Scénář, který vypracoval Jiří Valenta, považuji za vynikající. Nikdo jiný by ostatně dnes nebyl schopen vidět ochotnickou činnost u nás nejen v takovém širokém koncepčním záběru, ale zároveň v jeho všední a stále se proměňující konkrétnosti. Text dokládá nejen autorovy mimořádné znalosti. Vypovídá i o jeho lásce k divadlu. A speciálně k našemu ochotnickému divadlu. Je to i velký pracovní výkon. Valenta, který spolu s dr. Vítězslavou Šrámkovou inicioval a pak hlavně po řadu let s velkým elánem a soustředěním a také pílí řídil rozsáhlé týmy, připravující texty pro několikasvazkovou publikaci Artamy o našem amatérském divadle, dílo nesmírné důležitosti, přeložil tu obraz, zde vytvořený, do optické, obrazové podoby na regionu mu osobně blízkém. Důležité je i to, že tu nechce diváky jen poučit, ale i okouzlit, potěšit světem divadla, které si ve volném čase vytvářeli po práci hlavně v minulém a předminulém století lidé v městech i vesnicích podhorských oblastí. Na rozdíl od běžných muzejních prostor by tu mohla vzniknout expozice působící rozmarně a radostně. Dobré je i to, že scénář v řadě momentů vybízí návštěvníky k vlastním aktivitám.