Zastavení na náměstí
Z čista jasna jsem se ocitl na místě, které na mne dýchlo minulostí. Stál jsem na náměstí v Hořičkách. Vím co říkám: na náměstí – to přece není žádná náves. A najednou jsem začal vzpomínat na dávné časy. Ten obdélníkový prostor pěkně upravený, ničím nenarušený, po takovém vzpomínání přímo volá. Ale jak se dá vzpomínat, když jsem se tu objevil po prvé v životě. To jsem si jen reálným poznáním doplňoval to, co jsem cítil z textů, kterými mě obdařili autoři komentářů obrázků pro knihu Malované opony divadel českých zemí, na které jsem v té době pracoval. Divil jsem se, jak se předháněli, aby se mohli vyslovit k malému pokladu, divadelní oponě, která zbyla jako památka na divadelní ochotníky, kteří působili v Hořičkách od 70. let 19. století.
Přední čeští teatrologové - Prof. PhDr. František Černý a Prof. PhDr. Jan Císař připomněli svůj vztah k Hořičkám a čtenářům přiblížili vaši obec. Dokonce tak rozsáhle, že na půvabnou reminiscenci divadelního života z pera Káči Novotné z Mečova už místo nezbylo.
A tu najednou dostávám zásilku, směrovanou pro Databázi českého amatérského divadla, jako důkaz toho, že na práci těch dávných obětavců se nezapomíná. Kdo že to vzpomíná? Lidé z 21. století, lidé z jiného světa, než je ten, který mi připomnělo náměstí. Dokonce se sdružili do spolku, chtěli mít vlastenecký název Lípa a nakonec ho pojmenovali po tom, kdo se o věhlas Hořiček tak výrazně zasloužil.
Teprve se asi ukáže, co všechno dobrovolníci dokážou, ale ta zásilka brožurky Historie ochotnického divadla na Hořičkách z pera pana Josefa Kačera dává signál, že to bude činnost obecně prospěšná. Co jiného vám popřát, než abyste si mohli v zápisech svých jednání psát i dnes něco tak jednoduše půvabného, jako je zápis ze schůze hořičského divadelního spolku, konané v hostinci U Vitoušků v roce 1896.
(reprodukce zápisu)
Šťastnou cestu přeje Jiří Valenta