AS 2000, č.2. Strotzer, Milan

WINTRŮV RAKOVNÍK, STÁLICE THÁLIE A DUCHA

Wintrův Rakovník plně podpořil svými inscenacemi prohlášení k Mezinárodnímu dni divadla, které uvádí toto číslo AS. Jako by předjímal naléhavost slov, která zazněla 27. března v divadlech na celém světě. Byli to ale především režiséři a další tvůrčí osobnosti středočeských amatérských divadelních souborů, které svými inscenacemi anticipovali potřebná zamyšlení nad světem, v kterém žijeme. Program 24. ročníku středočeské krajové přehlídky byl vybrán ze 13 přihlášených inscenací. Na rakovnickém jevišti se jich objevilo 9 a 1 na závěr: Červená Karkulka v „a dur“ hostující plzeňské Alfy. Soubory zúčastněné v soutěžní části volily především tituly české provenience, z toho 5 x hry současných dramatiků a 2 x z klasiky. Vedle toho pak po jednom titulu od rumunského a francouzského autora. Dramaturgická skladba přehlídky obsahovala báchorku, revue, 2 komedie a 5 her nesoucích závažná lidská a společenská témata her s filozofickou dimenzí, zabývajících se existenciálními otázkami. Zatímco ještě před několika málo lety vévodily v repertoáru komedie, letošní skóre bylo 2:7 ve prospěch vážných témat. Nutno podtrhnout, že 24. Wintrův Rakovník nezaznamenal žádné „šlápnutí vedle“, do oblasti škváru. Ve všech případech šlo o volbu kvalitních dramatických předloh, včetně jednoho původního textu z dílny hrajícího souboru. Neobjevilo se také nic, co by se v jevištním provedení zdobilo systémově vnějšími prostředky a pozlátky. S potěšením lze rovněž konstatovat, že jsme na přehlídce zaznamenali většinou práce svědčící o poučené režii a že jsme viděli poměrně velký počet pěkných hereckých výkonů.
Odborné reflexi soutěžních představení byl věnován dostatečný prostor na tzv. rozborových seminářích, jež vedli Jarmila Černíková, Karel Semerád, Milan Strotzer a Vladimír Zajíc. V těchto seminářích bylo snahou pojmenovat jak pozitiva, tak problémy jednotlivých inscenací. Mezi nejčastěji formulovanými problémy bylo nedostatečné dopátrání se žánru zvolené textové předlohy, formy pro kterou byla napsána a jejích kvalit a odtud volby adekvátních výrazových prostředků scénických a hereckých. Dále pak nedůslednost v jednání v dramatických situacích a v průběžném jednání dramatických postav. V neposlední řadě pak nenaplnění potřebné míry stylizace a stylová nejednotnost hereckých výrazových prostředků.
K inscenacím, u nichž se vyskytly nejvýrazněji uvedené problémy či některý z nich, patřily zejména Balada z hadrů (Jiří Voskovec a Jan Werich) v provedení Malého divadla Kolín, Sen (Přemysl Rut) v nastudování Divadelního spolku Tyl Říčany u Prahy, Kulhavý mezek aneb Výbuch na Jičínském zámku (Oldřich Daněk) Divadelního spolku Svatopluk z Benešova a inscenace hry Maurice Hennequina Lhářka, kterou uvedlo Nové divadlo z Mělníka. Každá z těchto jmenovaných inscenací zároveň přinesla cosi, co zavonělo vpravdě divadelním myšlením a dovednostmi, které nelze pominout. Kolínští si např. umně napsali pro své provedení Balady z hadrů aktualizující rámec o tzv. bílé chátře a dobře zvládli některé groteskní situace (pranýř, hru v kostky). Soubor z Říčan v čele s režisérem Karlem Purkarem volbou Rutova Snu, ale i dalšího textu, o kterém bude ještě pojednáno, znovu potvrdil odvahu ubírat se nevyšlapanými cestami za neotřelými tituly a za objevováním možností, které nejsou v amatérském divadle běžně využívány. Pěkný výkon v roli Hynka předvedl Jan Pospíšil (čestné uznání). Benešovskou inscenaci Kulhavého mezka zdobila neobvykle dobrá úroveň jevištní řeči. Režiséru Pavlu Němcovi se dostalo čestného uznání za dramaturgickou úpravu textu hry. Mělnická Lhářka navzdory tomu, že se jí na rakovnickém jevišti nedařilo zrovna nejlépe, byla příkladem schopnosti cílevědomého budování dramatických situací. Byla to především zásluha režiséra Vladimíra Dědka. Vladislav Rieger ztvárněním epizodní postavy Henryho dokázal, že není malých rolí (čestné uznání).
Výše formulované problémy se dotýkaly, i když jen dílčím způsobem, i dalších inscenací. Rakovnický Tyl nastudoval v režii Jaroslava Kodeše Tylovu báchorku Tvrdohlavá žena. Režisér provedl úpravu, která zachovává základní příběh i rámec a eliminuje na pouhé výjimky veškeré repliky, dotýkající se politické situace v době vzniku hry. Úprava textu, poučená režie, dobrý herecký potenciál souboru, výprava (cena za scénu Jaroslavu Kodešovi) a hudební složka byly nespornými kvalitami rakovnického nastudování. Přesto inscenace kladla nejednu otázku jak z hlediska sdělení tématu, tak z hlediska provedení. Z inscenace nebylo zcela zřetelné její myšlenkové poselství, respektive nabízela několik možností, aniž by některá z nich byla akcentována jako ústřední. To se promítá do rytmu představení a mluvy - vše bylo jakoby stejně důležité. Důvodem oné nejednoznačnosti bylo nejspíše uchopení postavy Zlatohlava a jeho Lesních důchů, ale také nedůsledné jednání v dramatických situacích , potažmo průběžné jednání některých dramatických postav v rozloze celé hry. Týkalo se to především Aleny Mutinské v roli Jahelkové a Veroniky Bauerové v roli Terezky. Oříškem byla i otázka naplnění potřebné míry stylizace. Herecké prostředky vykazovaly poměrně značné rozpětí, a to od hereckého prožívání až po mez, za níž lze cítit karikování postavy. V hereckých kreacích zaujali v pozitivním smyslu zvláště Eva Kodešová v roli Madlenky (cena), Ladislav Zelinka v roli Nožejčka a Jan Grundman v roli Johana Pěnkavy (čestná uznání). Soubor uvěřil síle Tylovy hry a i přes uvedené připomínky nebylo pochyb o tom, že odvedl poctivé dílo, které nakročilo k tomu, aby mohlo apelovat na naše city a vědomí ryze aktuálními podněty. Inscenace byla doporučena k účasti na národní přehlídce činoherního divadla pro děti.
Říčanský Tyl se prezentoval na letošním Wintrově Rakovníku dvakrát. Jeho druhým opusem bylo - patrně v Čechách premiérové - uvedení hry rumunského autora Horii Lovinesca Hra o životě a smrti v popelové poušti. Režisér Karel Purkar se pustil do nelehkého úkolu, jakým je rozžití modelové hry s existenciálním tématem, prodchnuté biblickými podobenstvími. Hra je svárem a konfrontací dvou diametrálně odlišných životních principů - duchovního a živočišného. Líčí situaci, kdy na Zemi žijí než Adam, Kain, Abel a Anna, poslední lidé z těch, kteří z ráje na Zemi udělali popelovou poušť. Začátek hry spadá do chvíle, kdy je Kainovo znamení bratrovraždy téměř uzavřeno v bezvýchodném kruhu. Vysvobozením z tohoto kruhu je lítost nad zabitím toho, koho milujeme a současně milost, spočívající v možnosti zrození nového pokolení. Souboru se podařilo do značné míry přetlumočit tuto náročnou textovou předlohu. Stalo se tak především hereckými prostředky. V inscenaci zaujali zejména Karel Purkar svým ztvárněním postavy Otce a Dan Sobotka v roli Abela (ceny). Inscenace měla rezervy v důslednějším budování vývoje postavy Anny a v nedostatečném akcentování některých podstatných dějových faktů. Lze to oprávněně přičíst handicapu, vzniklému tím, že režisér, sám obsazený do velké role, nemůže obsáhnout bezezbytku vše. Nicméně, současně je třeba poznamenat, že tato jeho inscenace byla ve svém výsledku jeho nejzdařilejším režijním počinem.
Nesporným překvapením Wintrova Rakovníka se stal nově vzniklý soubor z Kladna - Velmi amatérské divadlo. Představilo se původní hrou Sága rodu Rassini, jejímž autorem je člen souboru Kazimír Lupinec a spoluautorem kolektiv souboru. V podtitulku stojí: Hra o šesti obrazech a pěti bratrech ze života italské mafie. Jde o dílko v žánru, jehož nejvýstižnějším pojmenováním je nejspíše černá komedie konverzačního typu, a to dílko zdařilé (cena za autorský počin). Provedení toto vymezení přesahuje. Lze v něm zaznamenat i prvky grotesky a studentské recese. Text i jeho jevištní realizace pracovaly s arzenálem prostředků, které obyčejně využívají tvůrci pokleslých zábavných filmů a televizních seriálů. Bylo to však využití záměrné. Tyto prostředky se stávají komunikačním kanálem pro vyslovení kritického stanoviska, a to jak k pokleslému zábavnímu průmyslu, tak především ke světu, v kterém se právě ocitáme. Jevištní zpracování bylo na mladý kolektiv, který není ostříleným divadelním spolkem, překvapivé v tom nejlepším slova smyslu. Možná šlo o výjimečnou konstelaci a shodu dobrých náhod, v nichž nemalou roli sehrála spontaneita a autorská účast všech aktérů. Možná šlo o záměrnou a cílevědomou divadelní práci. Je velice těžké to posoudit. Skutečností však bylo, že v představení byly zřetelně zveřejňovány motivace jednání, dobře budované vztahy a jejich prostřednictvím situace nepostrádající stavbu, vedoucí ke komickému účinu - ke gagu. U většiny herců byla samozřejmostí schopnost jednat slovem a rozžít postavu plasticky zvnitřku, ale zároveň schopnost ji komentovat. Viděli jsme několik oceněníhodných hereckých výkonů: Viléma Říhy v roli Pietra, Laury Lupinscoví v roli Sofie (ceny), Reného Alleného v roli Alana (čestné uznání). Navíc se dařilo nastolené výrazové prostředky scénické a herecké proměňovat a významově povyšovat v dalších a dalších situacích. Při detailní analýze bychom nalezli místa temporytmického zakolísání, jemná škobrtnutí a nedokonalosti. V celku inscenace, která byla pro své kvality doporučena na Šrámkův Písek, by to však bylo hledání pih na kráse. Soubor získal jednu ze dvou udělených cen za inscenaci.
Zbývající dvě inscenace, o kterých jem se dosud nezmínil, byly navrženy k účasti na Divadelní Třebíči. Doporučení do širšího výběru se dostalo Divadlu Luna ze Stochova. Ten v čele s režisérem Lubošem Fleischmannem (čestné uznání za dramaturgický výběr), zůstav věren svému dramaturgickému zaměření, nastudoval hru Jana Antonína Pitínského Pokojíček. Pustil se do práce na zajímavé textové předloze, která je z rodu těch, které nahlíží vyostřeně a kriticky na svět, ve kterém žijeme. Je to svět zrezivělých komunikačních spojů, zpřetrhaných rodinných (lidských) vztahů, svět egoismu, zášti a lhostejnosti. Zvolil hru o prostředí, v němž květy nevydají ovoce, hru, která se odehrává v mikrokosmu rodiny, ale stejně tak vypovídá o společnosti, v níž se pokřivené lidské vztahy zrodily. Je třeba zdůraznit, že stochovský soubor vytvořil inscenaci poutavou a provokující k zamyšlení se nad realitou našeho bytí, inscenaci, která je apelující.
L. Fleischmann inscenoval Pokojíček v realisticky až naturalisticky pojímané scéně zabydleného a těsného interiéru pokoje a kuchyně. Scénografie je plně funkčním a adekvátním prostředkem pro realizaci Pitínského hry. Neméně funkční byla i hudební složka. Režisér buduje inscenaci dobře vystavěnými dramatickými situacemi, v odpovídajícím temporytmu a až na drobné výkyvy dobře volenými prostředky hereckého výrazu. Toto konstatování platí pro celou hru s výjimkou epilogu. Zde se inscenace lomila v použitých prostředcích. Na významu nabývaly symboly a nastolený herecký princip doznával proměny. To mělo za příčinu znejasnění závěru hry a potažmo i jejího obsahového vyznění. Provedení epilogu zpochybňovalo jeho oprávněnost a závěrečný obraz se dokonce zdál nadbytečným. Ve struktuře hry má však epilog svoji funkci a bylo by zapotřebí jeho realizaci dořešit. Inscenace přinesla nejeden zajímavý herecký výkon. Nejpřesněji uchopil Petr Bláha Nejedlý svou roli Otce (cena). K velice zdařilým ztvárněním postav hry náleží Lída Nataši Gáčové a Matka Marie Ježkové (ceny). U těchto dvou ženských postav by bylo výhodné postupné odhalování jejich charakteru. Dopracování epilogu a zpřesnění ve výstavbě dramatických postav je cestou k nevšednímu inscenačnímu počinu. Tato doporučující slova neznamenají, že jsme již tak nebyli přítomni pozoruhodnému divadelnímu tvaru.
Nominaci k účasti na Divadelní Třebíči získalo Divadlo AHA! Lysá nad Labem za inscenaci hry Daniely Fischerové Náhlé neštěstí. Vedle nominace obdrželo i několik cen: za inscenaci, Miroslav Pokorný za režii, Terezie Palková a Vratislav Hadraba za herecké výkony. Blíže k této, v podmínkách amatérského divadla výjimečné, inscenaci se dočtete v následné samostatné recenzi Vladimíra Zajíce.
Závěrem tohoto ohlédnutí za 34. Wintrovým Rakovníkem, konaným ve dnech 22. - 26. března 2000, už zbývá jen podtrhnout, že se tato přehlídka za dobu své existence stala jednou ze stálic, umožňujících pravidelnou konfrontaci nejlepších výsledků práce amatérských divadelních souborů, umožňujících myšlení o divadle a jeho možnostech. Z devíti inscenací byla více jak polovina na úrovni, která snese srovnání v kontextu celorepublikovém. Přehlídka se letos konala v prostředí nově zrekonstruovaného Tylova divadla, v důstojném stánku Thálie, do kterého neváhalo královské město Rakovník investovat 60 miliónů korun, neboť ví, že je to vklad, který se vyplatí. Když starosta města pan Miroslav Hrčka přehlídku oficiálně uzavíral, byl mohutný potlesk plného sálu projevem radosti a uznání všem, kdo nezapomínají na to, že chléb náš vezdejší je jen polovina našeho bytí.
Milan Strotzer