RICHTER, Luděk: Dospělí (pro radost) dětem 2012 - Jak se léčí strašidla aneb Krákorání na Krákorce. AS 3/2012, s. 45-47.

Také režisér a protagonista inscenace červenokosteleckého DS Na tahu Jak se léčí strašidla aneb Krákorání na Krákorce si sám vytvořil hru, tentokrát na motivy Čapkovy Doktorské pohádky. Předloha je to bezesporu kvalitní – jakkoli nepříliš dramatická. Leč… Nepraktovská scéna hradu v lese a podobně až na hranici karikatury nadsazené kostýmy a masky naznačují to, co záhy potvrzuje průběh děje: předloha se stala příležitostí k řadě vtípků, písniček a tanečků, které suverénní, kontaktní a tvární herci zvládají s bravurou televizních estrád, počínaje čtyř či pětinásobnou expozicí s oslovením diváků. Jak už to u podobných show bývá, chybí-li jednotící hybatel tématu – tedy vytčení problému, který se má řešit, o co vlastně jde – začíná být čas poněkud dlouhý. „To je nekonečná pohádka,“ pravil chlapeček po mé pravici zhruba v polovině a holčička odvětila: „Kdy už to skončí?“ Chybí tah, protože chybí cíl a tím pádem i jednání k jeho dosažení. Jen se mluví a dělá legrace. Zcela totiž zmizel smysl Čapkovy pohádky a nový nebyl vytvořen. Především Čapkův Magiáš v rozčilení spolkne švestku tak nešťastně, že ta se mu vzpříčí v krku, takže nemůže mluvit a je nutné ho léčit, zatímco kostelecký hejkal Krákora se údajně překřikne a „nemůže mluvit“ – ač nekřičel při překřiknutí o nic více než před ním a o nic míň než po něm. A pak: Čapkovi doktoři léčí místní strašidla tak, aby jim nejen pomohli, ale zároveň zbavili kraj jejich obtěžování, a co víc, každému z nich tím dají nějaký lidstvu prospěšný úkol. Naproti tomu Krákorova hospodyně vydávající se za lékaře jim léčbu ordinuje spíše ze žertu, žádný důvod zbavovat se jich nemá, natož aby směřovala k nějakému humanismu. Takže osvobozující polibek Krákory si ani nezaslouží – zvlášť, když vzápětí zamilovanému hejkalovi vezme zlaťáky a je hotova ho opustit a jít si hledat ženicha. Škoda tak dobrých herců a dobré předlohy…