CÍSAŘ, Jan: Herecký Kostelec - Paměti Amorovy. Amatérská scéna 2010, č. 2, s. 34 - 37.

Zato Paměti Amorovy, inscenace, s níž na přehlídce „zaskakoval“ za soubor úpický, jenž nemohl hrát, domácí soubor NA TAHU, jsou v tomto směru příkladné. Jsem ovšem na tom s tímhle představením podobně jako lady Mary Worthley Montegueová, když v dopise z roku 1716 líčila slavnému básníku Alexandru Popeovi dojmy z představení, v němž vystupoval v roli Hanswursta zakladatel vídeňského lidového divadla Stranitzki. Přiznává, že se v životě tolik v divadle nenasmála, že Stranitzki ji přišel svým komediantstvím neodolatelný, ale o pár řádků dále je přímo pobouřena jeho hrubostí a nechutností. Nikoliv náhodou se odvolávám na tyto pocity chytré, vzdělané a osvícené anglické aristokratky při jejím setkání s lidovým vídeňským divadlem. Už jsem jednu inscenaci Vlastimila Klepáčka, neboť o něj jde hlavně a především, do této kategorie zařadil. Tentokrát je toto zařazení ještě oprávněnější. Neboť Paměti Amorovy jsou pásmo výjevů a výstupů, jež v komediální, možná by se dalo říci „bavičské“, poloze, která se nebrání použít jakýkoliv prostředek vyvolávající smích, zpracovávají s použitím známých historických předobrazů příběhy a příhody milostné. Je to jakási estráda se všemi možnými nectnostmi, jež takové produkce provázejí. Na druhé straně je však v představení to, co vždycky provázelo lidové divadlo: neskrývaná radost z provádění hry před diváky, s nimiž se právě skrze samo toto provádění komunikuje. Všechny triviality se tak zdvihají pro diváka k fyzickému radostnému zakoušení divadla. Platí to zvláště o panu Klepáčkovi, jenž si tohle lidové divadlo zase napsal, zrežíroval, vymyslel si pro ně i scénu a samozřejmě v tom hraje. A ať řekne nebo udělá na jevišti cokoliv, co se tak říkajíc vzpírá dobrému vkusu, tak to provede s takovou půvabnou bezprostředností, že mu všechno odpustíte, protože spolu s ním, ale i s dalšími herci, kteří tomuhle duchu rozumějí, zažijete rozpustilost hravosti, která je dána jen a jen herectví. Nemluvě o laskavosti, s níž se tu nahlíží i to nejbanálnější lidské činění.
Do kategorie „lidového“ divadla spadá tohle představení i tím, že se vymyká všem konvencím a normám „vzdělaneckého“ divadla – i zábavného a uvolňuje spontánně i bezohledně prazáklad scéničnosti: pohyb herce v divadelním prostoru. A také, možná, svým způsobem objasňuje, proč ráz letošní červenokostelecké přehlídky udávalo herectví. Režisérům se prostě nezdařilo sladit poetiku textu a jeho interpretaci s hereckým projevem, jenž inscenacím začal dominovat.