AS 2002, č. 2, s. 36, Miroslav Langášek.
Louny 2002 – severočeská krajová přehlídka loutkářů
Už pošestnácté se v Lounech sešli 9. - 10. března amatérští loutkáři ze souborů severních Čech, aby předvedli výsledky své práce za uplynulou sezónu. A již tradičně tu naprosto převládala představení marionetová – jedinou výjimku tvořilo Maňáskové divadlo Teplice.
Jako první se představil soubor hostitelský, Spolek loutkářů v Lounech, jehož člen (a současně i jeden z hereckých protagonistů) Vladimír Verner adaptoval pro loutkové divadlo klasickou Perníkovou chaloupku. Adaptace to byla ovšem svérázná, kdy i dosti lascivní vtípky autor zdůvodňoval snahou, aby se na představení bavil nejen divák dětský, ale i doprovázející „dospělák“ – ve skutečnosti z toho mohli být všichni trochu zmateni, protože vlastní inscenace i dík málo pevnému režijnímu vedení nesla znaky stylového „mišmaše“ – od snah po realistické ilustraci příběhu, až po bujarou a nevázanou frašku (přiznejme jí ovšem místy skoro artistní loutkoherecké ztvárnění, samo o sobě velice zajímavé). Režie zvolila princip odkrytého vodění loutek na podlaze a z toho víceméně odvozenou nerozdělenou interpretaci, bohužel nedotáhla vytvoření vztahů mezi jednajícími postavami – zejména vinou často nezvládnutých výkonů vodičských („jednoruké“ loutky se leckdy dívaly zcela jinam, než si žádala situace na scéně). Také temporytmus byl (s výjimkou výstupů Ježidědka a Ježibaby) dost jednotvárný a vesměs pomalý. Nicméně při důslednější práci režie, sledující zejména jednotnost inscenačního klíče, mohl být výsledek daleko výraznější a více než uspokojivý.
Soubor Klubíčko ze Cvikova přivezl na přehlídku hru polské autorky Marie Kownacké Švec Dratvička, kterou převedl do češtiny básník Kamil Bednář. A převedl ji nejen s citem pro verš, ale i pro jeho prezentaci na jevišti, takže se plným právem stala součástí repertoáru jak profesionálních, tak amatérských loutkových divadel. Vytvořila tak dobrý předpoklad i pro nejlepší představení severočeské přehlídky. Inscenace je poměrně vyrovnaná ve všech složkách, počínaje promyšlenou režií Tomáše Janovského (ještě by měla usilovat o větší rozpohybovanost situací, zejména ve vertikální rovině, a o využívání celé plochy jeviště, rozčlenéného světlem do tří hracích prostorů, loutkoherci až striktně dodržovaných), přes přijatelnou výpravu a užití hudby a světel, až po velice kvalitní výkony aktérů na scéně – z nich ovšem jednoznačné loutkoherecky (tedy vodičsky i mluvičsky v jednolitém výkonu) vynikala Mirka Charvátová v roli Ježibaby, po zásluze oceněná zvláštní cenou poroty, jedinou na přehlídce vůbec udělenou. Přesto provedení má ještě určité rezervy, které jsou v silách souboru odstranit – a proto porota inscenaci nominovala na Loutkářskou Chrudim 2002.
Prvorepublikový text H. Tesařové Vodníkova Hanička si vybralo Loutkoherecké sdružení Jitřenka Žatec pro svou soutěžní inscenaci, což byl kardinální omyl, protože v něm všechno „kulhá na obě nohy“. Základní příběh postrádá přesvědčivé motivace pro jednání postav, figura Kašpárka je zhola zbytečná a pouze poplatná tradici (působí tu jako náhražka antického shůry přicházejícího „boha na stroji“, který přichází autorovi ku pomoci vyřešit zápletku a dovést hru ke šťastnému konci), únik Haničky z vodníkovy říše v jeho naivitě může akceptovat tak nanejvýš dvouleté mrně v hledišti, atd. Když se k tomu přidal ještě další handicap – po bývalém souboru Šroubáren následovníky zděděný fundus marionet na dlouhém vedení (jen ztěží zvládnutelný zkušenými profesionály, ale zcela nad síly nepříliš zkušených amatérů) - zadělal si jinak sympatický soubor, který se po letech pokouší za minimální pomoci města či někoho jiného oživit v Žatci loutkářskou tradici, na nepříliš kvalitní těsto, z něhož upéci dobrý koláč by bylo nadlidským výkonem. Ale i u Žateckých lze nalézt předpoklady pro budoucnost, byť zatím spíše potencionální.
Jediným souborem pracujícím se spodovými loutkami bylo na lounské přehlídce Maňáskové divadlo Teplice, které z pradávného archivu vytáhlo na světlo boží veršovaný text Miloše Nesvadby Naše zahrádka. Jsem pamětník, a tak se mi vybavil rok 1947, kdy jsem tento text viděl na paravánu poprvé – a to v provedení mládežnického souboru Papíráčci, jehož hlavními protagonisty byli už tenkrát herci (Studia) Národního divadla Miloš Nesvadba a Luba Skořepová – později jej předvedli dokonce na Jiráskově Hronovu v rámci vystoupení mládežnických souborů. Původní text byl ovšem dobově podmíněn: zahrádka a její škůdci představovali jakousi alegorii vlasti a jí ohrožujících nepřátel (nacistů). Je samozřejmé, že Tepličtí do tohoto textu zasáhli a dobovou alegorii škrty zcela zrušili. Nicméně se ukázalo, že i v této podobě je hříčka hratelná a pro nejmenší děti přijatelná jak svou poetikou, tak i veršovou vybaveností, odpovídající dětským říkankám. Vlastní provedení Teplických si rozumně nekladlo žádné mimořádné cíle – prokázalo však, že Nesvadbova hříčka může nadále patřit do repertoáru divadla pro nejmenší. A to vzdor handicapu, že hráli na vypůjčeném (a poněkud vysokém) paravánu, na němž větší dimenze maňásků citelně znesnadňovala rozehrávání scénických situací, a tedy i jejich vyznění. Zdá se však, že tento soubor jistou vyzrálostí i věkovou kompaktností bude schopen si zatím nastavenou laťku v budoucnu o pěkný kus zvednout.
Bohužel, poslední představení přehlídky (Šípková Růženka v provedení Klubu ochotníků a přátel loutkového divadla z Litoměřic) pro onemocnění v souboru odpadlo. Náhradou vystoupila dětská část lounského souboru s inscenací Malíkova Míčka Flíčka. Přestože nebyl čas na solidní přípravu a dětští aktéři museli v ledačems improvizovat – např. selhala jevištní technika – přesvědčili se nejen dětští diváci, ale i přítomní loutkáři, že Lounští se o budoucnost nemusí bát, protože o ni včas a soustavně pečují výchovou svých nástupců.
Na závěr jen poznámku: znovu se prokázalo, že Louny jsou právem pořadatelským místem krajové přehlídky. Členové souboru v čele s principálem M. Raškou její chod obětavě po dva dny zajišťovali a vytvořili prostředí, v němž se všichni účastníci cítili opravdu jako doma. Mimochodem, už dlouho jsem neviděl kolektivně zpívající sál, doprovázený téměř desítkou kytar i dalších nástrojů. Bylo to spontánní, do noci trvající setkání, prokazující, že kromě hraní pro děti si přijdou na své i loutkáři samotní. A pocit party převládne nad možnými pocity konkurence – což vůbec v dnešním světě není zanedbatelné…
Miroslav Langášek
Už pošestnácté se v Lounech sešli 9. - 10. března amatérští loutkáři ze souborů severních Čech, aby předvedli výsledky své práce za uplynulou sezónu. A již tradičně tu naprosto převládala představení marionetová – jedinou výjimku tvořilo Maňáskové divadlo Teplice.
Jako první se představil soubor hostitelský, Spolek loutkářů v Lounech, jehož člen (a současně i jeden z hereckých protagonistů) Vladimír Verner adaptoval pro loutkové divadlo klasickou Perníkovou chaloupku. Adaptace to byla ovšem svérázná, kdy i dosti lascivní vtípky autor zdůvodňoval snahou, aby se na představení bavil nejen divák dětský, ale i doprovázející „dospělák“ – ve skutečnosti z toho mohli být všichni trochu zmateni, protože vlastní inscenace i dík málo pevnému režijnímu vedení nesla znaky stylového „mišmaše“ – od snah po realistické ilustraci příběhu, až po bujarou a nevázanou frašku (přiznejme jí ovšem místy skoro artistní loutkoherecké ztvárnění, samo o sobě velice zajímavé). Režie zvolila princip odkrytého vodění loutek na podlaze a z toho víceméně odvozenou nerozdělenou interpretaci, bohužel nedotáhla vytvoření vztahů mezi jednajícími postavami – zejména vinou často nezvládnutých výkonů vodičských („jednoruké“ loutky se leckdy dívaly zcela jinam, než si žádala situace na scéně). Také temporytmus byl (s výjimkou výstupů Ježidědka a Ježibaby) dost jednotvárný a vesměs pomalý. Nicméně při důslednější práci režie, sledující zejména jednotnost inscenačního klíče, mohl být výsledek daleko výraznější a více než uspokojivý.
Soubor Klubíčko ze Cvikova přivezl na přehlídku hru polské autorky Marie Kownacké Švec Dratvička, kterou převedl do češtiny básník Kamil Bednář. A převedl ji nejen s citem pro verš, ale i pro jeho prezentaci na jevišti, takže se plným právem stala součástí repertoáru jak profesionálních, tak amatérských loutkových divadel. Vytvořila tak dobrý předpoklad i pro nejlepší představení severočeské přehlídky. Inscenace je poměrně vyrovnaná ve všech složkách, počínaje promyšlenou režií Tomáše Janovského (ještě by měla usilovat o větší rozpohybovanost situací, zejména ve vertikální rovině, a o využívání celé plochy jeviště, rozčlenéného světlem do tří hracích prostorů, loutkoherci až striktně dodržovaných), přes přijatelnou výpravu a užití hudby a světel, až po velice kvalitní výkony aktérů na scéně – z nich ovšem jednoznačné loutkoherecky (tedy vodičsky i mluvičsky v jednolitém výkonu) vynikala Mirka Charvátová v roli Ježibaby, po zásluze oceněná zvláštní cenou poroty, jedinou na přehlídce vůbec udělenou. Přesto provedení má ještě určité rezervy, které jsou v silách souboru odstranit – a proto porota inscenaci nominovala na Loutkářskou Chrudim 2002.
Prvorepublikový text H. Tesařové Vodníkova Hanička si vybralo Loutkoherecké sdružení Jitřenka Žatec pro svou soutěžní inscenaci, což byl kardinální omyl, protože v něm všechno „kulhá na obě nohy“. Základní příběh postrádá přesvědčivé motivace pro jednání postav, figura Kašpárka je zhola zbytečná a pouze poplatná tradici (působí tu jako náhražka antického shůry přicházejícího „boha na stroji“, který přichází autorovi ku pomoci vyřešit zápletku a dovést hru ke šťastnému konci), únik Haničky z vodníkovy říše v jeho naivitě může akceptovat tak nanejvýš dvouleté mrně v hledišti, atd. Když se k tomu přidal ještě další handicap – po bývalém souboru Šroubáren následovníky zděděný fundus marionet na dlouhém vedení (jen ztěží zvládnutelný zkušenými profesionály, ale zcela nad síly nepříliš zkušených amatérů) - zadělal si jinak sympatický soubor, který se po letech pokouší za minimální pomoci města či někoho jiného oživit v Žatci loutkářskou tradici, na nepříliš kvalitní těsto, z něhož upéci dobrý koláč by bylo nadlidským výkonem. Ale i u Žateckých lze nalézt předpoklady pro budoucnost, byť zatím spíše potencionální.
Jediným souborem pracujícím se spodovými loutkami bylo na lounské přehlídce Maňáskové divadlo Teplice, které z pradávného archivu vytáhlo na světlo boží veršovaný text Miloše Nesvadby Naše zahrádka. Jsem pamětník, a tak se mi vybavil rok 1947, kdy jsem tento text viděl na paravánu poprvé – a to v provedení mládežnického souboru Papíráčci, jehož hlavními protagonisty byli už tenkrát herci (Studia) Národního divadla Miloš Nesvadba a Luba Skořepová – později jej předvedli dokonce na Jiráskově Hronovu v rámci vystoupení mládežnických souborů. Původní text byl ovšem dobově podmíněn: zahrádka a její škůdci představovali jakousi alegorii vlasti a jí ohrožujících nepřátel (nacistů). Je samozřejmé, že Tepličtí do tohoto textu zasáhli a dobovou alegorii škrty zcela zrušili. Nicméně se ukázalo, že i v této podobě je hříčka hratelná a pro nejmenší děti přijatelná jak svou poetikou, tak i veršovou vybaveností, odpovídající dětským říkankám. Vlastní provedení Teplických si rozumně nekladlo žádné mimořádné cíle – prokázalo však, že Nesvadbova hříčka může nadále patřit do repertoáru divadla pro nejmenší. A to vzdor handicapu, že hráli na vypůjčeném (a poněkud vysokém) paravánu, na němž větší dimenze maňásků citelně znesnadňovala rozehrávání scénických situací, a tedy i jejich vyznění. Zdá se však, že tento soubor jistou vyzrálostí i věkovou kompaktností bude schopen si zatím nastavenou laťku v budoucnu o pěkný kus zvednout.
Bohužel, poslední představení přehlídky (Šípková Růženka v provedení Klubu ochotníků a přátel loutkového divadla z Litoměřic) pro onemocnění v souboru odpadlo. Náhradou vystoupila dětská část lounského souboru s inscenací Malíkova Míčka Flíčka. Přestože nebyl čas na solidní přípravu a dětští aktéři museli v ledačems improvizovat – např. selhala jevištní technika – přesvědčili se nejen dětští diváci, ale i přítomní loutkáři, že Lounští se o budoucnost nemusí bát, protože o ni včas a soustavně pečují výchovou svých nástupců.
Na závěr jen poznámku: znovu se prokázalo, že Louny jsou právem pořadatelským místem krajové přehlídky. Členové souboru v čele s principálem M. Raškou její chod obětavě po dva dny zajišťovali a vytvořili prostředí, v němž se všichni účastníci cítili opravdu jako doma. Mimochodem, už dlouho jsem neviděl kolektivně zpívající sál, doprovázený téměř desítkou kytar i dalších nástrojů. Bylo to spontánní, do noci trvající setkání, prokazující, že kromě hraní pro děti si přijdou na své i loutkáři samotní. A pocit party převládne nad možnými pocity konkurence – což vůbec v dnešním světě není zanedbatelné…
Miroslav Langášek
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.