Praha, Semafor: heslo in Valenta, Jiří (ed.): Malované opony divadel českých zemí. Praha, NIPOS 2010, s. 154-157

PRAHA, Semafor
s. 154: Jiří Suchý: Parafráze Hynaisovy opony pro divadlo Semafor, 2005

s. 156-157

Celkový pohled na oponu divadla Semafor. Je na ní 43 postav ručně malovaných. Na rozdíl od postav na oponě Vojtěcha Hynaise lze jejich původ hledat ve žhavé současnosti.

Od roku 1883, kdy dokončil svou oponu Mistr Hynais, do roku 2005, kdy byla dokončena ta naše, uplynulo 122 let a lze se domnívat, že za dalších 122 let bude semaforská opona zajímavým pohledem na naši současnost. LP deska, revuální tanečnice, obnažená bříška dívek, baťůžek u nohou fotícího hocha – to všechno je naše poselství příštím věkům. Ale aby to budoucí diváci neměli tak lehké, je tu pár matoucích skutečností: dvojplošník patřící do počátků století minulého, dívka s ptáčkem na hlavě – jev, který se dnes nevidí – to jsou ty naše chytáky.
Jiří Suchý

POROVNEJME SI VÝKLAD K OPONĚ VOJTĚCHA HYNAISE S VÝKLADEM K OPONĚ JIŘÍHO SUCHÉHO
Pohleďme na oponu, která je ozdobou českého Národního divadla. Začneme vlevo: v pozadí si tu prohlíží architekt divadla plán, zatímco dělníci valí kamenný kvádr na stavbu divadla. Na oponě divadla Semafor ukazuje její autor někomu svůj návrh. Je zobrazen jen v siluetě, aby se neprovalilo, že je tu ještě jednou, a sice jako herec, autor libret a písňových textů.

Dělníci v pozadí sedí a povídají si. Vlevo pak je skupina básníků a skladatelů, mezi nimi též herec, který se pozná podle meče, jejž třímá v ruce. Je tu také štít a u hercových nohou leží přilbice, odkaz na rytířské hry. V popředí pak skloněni malíř se sochařem. Polonahý kameník tu vzhlíží vzhůru, zpozorovav nejspíš, že mu nad hlavou kdosi létá. A taky že ano.
U nás je skupina básníků a skladatelů zastoupena pouze dvěma autory, herectvo pak dvěma kabaretními girls, které by do Národního divadla nepatřily, ale patří neodmyslitelně do tingltanglových představení Semaforu. Dále je tu legendární postava slečny Žofie Melicharové s vařečkou a na zemi se nachází několik přileb ze slavné sbírky pana Jonáše. Namísto kameníka je tu polonahý zedník. Hledí vzhůru podobně jako kameník Hynaisův, s tím rozdílem, že i ukazuje, jako by se ptal svých druhů, jestli to vidí taky.

Nad hlavami přítomných poletuje alegorie génia vítězství. Vznáší se tu na perutích slávy a ve své levici, vysoko nad hlavou drží věnec vavřínový, zatímco pravice třímá červenobílý prapor český. Génius vítězství se vznáší i na naší oponě, jen v ruce místo věnce drží LP desku a mohutný červenobílý praporec je nahrazen na pravém křídle znakem českých vojenských letounů.

Uprostřed obrazu sedí Múzy a netrpělivě čekají na dohotovení budovy, v níž se hodlají usídlit. Velebně tu sedí Múza tragédie a vedle ní stojí, rovněž velebně, Múza komedie. Dítě u jejich nohou si nasazuje šaškovskou čepici, aby připomnělo další žánr – frašku.
I u nás čekají Múzy netrpělivě na dobudování sálu na Dejvické. Múza tragédie je nahrazena Múzou hudební komedie a to, co třímá v ruce, je foukací harmonika. Druhá, Múza poezie, má v ruce cigaretu, symbolizující nudu a dlouhou chvíli čekání na dokončení výběrového řízení při zadávání stavby. Dítě sedící v popředí si nasazuje čepici z novin, což stejně tak jako absence kostýmu více odpovídá ekonomickým možnostem našeho divadla.

Napravo stojící skupina připomíná dobrý český lid, který přináší dary na znovuvybudování Národního divadla, před časem zachváceného krutým požárem. A tu, docela napravo stojí vdova se dvěma dětmi a odevzdává peníz, jehož se, navzdory své chudobě, odřekla.
Lid zobrazený na naší oponě vpravo znázorňuje frontu na vstupenky. Český lid je u nás zastoupen vybraným vzorkem: ve smokingu tu stojí podnikatel frontu za bezdomovcem, který třímá svou poslední tisícikorunu, aby ji vyměnil za vstupenky na naše představení. Podnikatel a bezdomovec vyjadřují myšlenku, že Semafor nedělá rozdílu mezi sociálními vrstvami. Je tu pro všechny. I pro stařičkého důchodce, jenž je zobrazen v pokorném přikrčení, s nímž se chystá požádat o slevu. Vdova se dvěma dětmi je tu též, jejich nahota však není důsledkem neutěšené sociální situace, nýbrž horka.

Nachází se tu dále dvě krasavice. Jejich tváře se navzájem téměř dotýkají a stávají se tak jakousi alegorií přátelství.
Také na naší oponě máme dvě krasavice, svou náklonnost však vyjadřují daleko otevřeněji, protože dnes už je jiná doba.

Docela vpravo na římse stojí socha lva, symbol českého národa. Na naší oponě socha lva chybí, a tak si na její místo ulehl kocour.
Alegorií hudby jsou u Vojtěcha Hynaise dudy, které se nacházejí ve spodní části samého středu opony. Hudba je v našem případě symbolizována saxofonem a bendžem – nástroji, na které hrávají v našich představeních protagonisté.

Na oponě Vojtěcha Hynaise jsou erby měst, které výrazně přispěly k vybudování divadla. Uprostřed je znak hlavního města Prahy.
Ve středu lemu naší opony je umístěn znak Městské části Praha 6, která divadlo nechala zbudovat. Další města už nám nepřispěla, tak proč bychom měli mít na oponě jejich erby? Nahradili jsme je symboly významnějších her z historie Semaforu: Člověk z půdy, Jonáš a tingltangl, Dobře placená procházka, Kytice, Elektrická puma, Dr. Johann Faust, Karlovo nám. 40, To nám to pěkně začíná a Pokušení svatého Antonína.

Po stranách jsou symboly slov a hudby – materiálu, na němž stojí celá produkce Semaforu.
To je tak všechno, co se dá k naší oponě připodotknout. (…)
Jiří Suchý
SUCHÝ, Jiří: Připodotknutí k oponě. Praha, Semafor 2005, 16 s.

JIŘÍ SUCHÝ (1931 Plzeň), divadelník, spisovatel, básník, skladatel a výtvarník, začínal svou profesní kariéru jako grafik v reklamních ateliérech Propagační tvorby. V roce 1957 spolu s Ivanem Vyskočilem založil Divadlo Na zábradlí a v roce 1959 spolu s Jiřím Šlitrem Divadlo Semafor. Přestože těžiště jeho umělecké tvorby spočívá v oblasti divadelní a slovesné, svou výtvarnou erudici a talent uplatňuje Jiří Suchý i jako grafik a ilustrátor.