JIROUŠEK, Martin. Ostravské stopy: Lanovkou z haldy do centra města, líčí divadelník Rychecký. Online. iDnes 20. 3. 2022.
Nestor ostravského mládežnického divadla Saša Rychecký chtěl původně v 60. letech zakotvit v satirickém divadle v Brně, nakonec se však rozhodl jinak. V Ostravě má totiž své kořeny, prožil v ní dobrodružné dětství lemované černým chlebem nebo jízdami na lanovkách. A v seriálu iDNES.cz Ostravské stopy na někdejší městské obvyklosti zavzpomíná.
„V 60. letech jsem vážně uvažoval, že budu pracovat v Brně, ale v roce 1968 vše padlo. Vrátil jsem se a navázal na své ostravské kořeny. Což bylo paradoxní, protože jsem se předtím zamiloval do Brna a do Ostravy se mi nechtělo, koukal jsem na ni shora. Bylo to v ní hrozně špinavé, což dnes je zázrak pozorovat, jak se proměnila. Jsem na to město pyšný,“ vzpomíná Rychecký.
Vyrůstal naproti Nové radnici. „Do školy jsem chodil v místech, kde kdysi stávala halda a dnes místo ní stojí nevyužitý věžák. Učitelé nás ve své době varovali, že nesmíme ven s namazaným chlebem, protože během chvilky mohl zčernat,“ líčí divadelník. „Pamatuju ještě, jak nad hlavami Ostravanů jezdily lanovky s vozíčky. Jako kluci jsme se v nich vozili. Ideální bylo si sednout do těch prázdných nahoře na haldě a nechat se přivézt do Ostravy. Jak je tehdy hlídali? Jako všechno v té době. Hlídalo se především, co kdo řekl, co kdo udělal.“
Saša Rychecký
Ostravský divadelník Saša Rychecký
Výtvarník, scenárista či režisér Alexandr (Saša) Rychecký se narodil v Ostravě v roce 1947.
Zájmy o tvůrčí a pedagogickou a organizační práci jej přivedly k oblasti dětské dramatické výchovy a k amatérskému divadlu.
Od poloviny 80. let působil v Domě dětí na Ostrčilově ulici. V roce 1987 založil soubor Dividlo.
V současnosti působí na Základní umělecké škole Edvarda Runda ve Slezské Ostravě.
Jeho otec pracoval na šachtě. „A já vystudoval hornické učiliště, za což jsem dnes nesmírně vděčný, protože jsem zažil něco, co dnes málokdo,“ říká Rychecký.
Ostrava za jeho mladých let skýtala mnoho dobrodružství. V místních parcích se proháněly obávané gangy výrostků Fialoví ďábli, ale i jinak byla Ostrava vícebarevná, než by se dnes mohlo zdát.
„Dětství jsem trávil mimo jiné v Komenského sadech, když k nám přijel někdo na návštěvu, zavedli jsme ho na radniční věž, svrchu bylo neuvěřitelné, jak je Ostrava zelená. Dole pod věží, v Komenského sadech se údajně pohybovali Fialoví ďábli. Bratr tam chodil hlídkovat a ozbrojen, pak ale napadl omylem někoho nepravého, takže tak. Ale i jinak byla Ostrava plná neuvěřitelných absurdit. Pamatuji, jak zemřel vysoký komunistický funkcionář Mamula, ale soudruzi to zkoušeli ututlat, dokonce u Domu kultury vystavili jeho mrtvolu, která jakoby kynula, tak aby se vše zdálo aspoň na pár dní v pořádku. Bylo to v době výbuchu Černobylu,“ vzpomíná Saša Rychecký.
Vášeň pro amatérské divadlo
Nakonec se rozhodl věnovat své dodnes trvající vášni, amatérskému divadlu. Sám v něm účinkoval, nejprve jako výtvarník a scénograf. Měl možnost se učit od tehdejších ostravských legend. Jednou z nich byl známý divadelní a televizní režisér Alois Müller.
„Zažil jsem divadlo s Aloisem Müllerem, což byla bomba. Lojza byl velice zvláštní člověk, neskutečně vzdělaný pán, divadelník od boha. Velmi mátl tělem, na jednom představení stál u sloupu a měli jsme pocit, že celou dobu spí. Po představení nám poskytl dvouhodinový rozbor naší inscenace, co jsme tam udělali dobře a co ne, naprosto přesně. Hodně dobře se s ním pracovalo,“ vypraví Rychecký.
Zákazy i náročné kulisy
Ačkoliv měl původně v plánu věnovat se profesionální scéně ve Večerním Brnu a pracoval například jako scénograf v Divadle Petra Bezruče, nakonec se stále více začal věnovat neprofesionální scéně.
„Amatérská scéna má v Ostravě několik kapitol. Zaprvé tady byl soubor vedený Aloisem Müllerem, což byli dospělí, špičkoví ochotníci, patřil mezi ně například Dušan Zakopal. Jednu dobu jsme sídlili na náměstí ve Vítkovicích na rohu, v cihlovém domě. Zkoušelo se třikrát, čtyřikrát týdně. Tam jsem dělal nejprve scénografie a sem tam nějaké ty herecké čurdy,“ vypráví divadelník.
„Pak mně Lojza nabídl možnost režírování a udělali jsme spolu asi pět nebo šest představení. Tehdy to byla zvláštní doba, nemohlo se sice hrát, co jsme chtěli, ale zase nám vyrobili bez problémů i složité kulisy, třeba na Aristofanovy Ptáky se skládala scéna asi z patnácti provazů, po kterých se spouštěly dekorace. S Ptáky jsme vyhráli, co se dalo, pak jsme hráli jednou v Brně a na druhý den vyšel text o tom, že propagujeme fašismus. Ale on to ten Aristofanes takto napsal, dělá si hroznou srandu z mocipánů,“ popisuje Rychecký tehdejší někdy až absurdní dění.
Nezapomenutelná Manon Lescaut
Ostrava měla ve své době silné tvůrčí zázemí. „Pro nás milovníky divadla bylo tehdy absolutně nej Divadlo Petra Bezruče, tam, kde působil Jan Kačer, Nina Divíšková a další. Nezapomenu na jejich Manon Lescaut, když ji tady hráli,“ říká Saša Rychecký.
Od poloviny 80. let se začal plně věnovat svému Dividlu, což byl na několik desetiletí ostravský fenomén, z něhož vzešla řada dodnes známých osobností.
„Začalo to tak, že jsem jezdil jako vedoucí na školní tábory, na jednom z nich se sešla fantastická parta a pak jsme se dohodli, že se v září sejdeme na Ostrčilově a od té doby fungujeme. Teď tomu je 34 let. Někteří se ke mně hlásí, je to strašná spousta jmen, namátkou třeba Markéta Haroková z Divadla Petra Bezruče. Vladimír Polák z Národního divadla moravskoslezského, Robert Mikluš působící v současnosti v Praze, divadelní režisér Pavel Gejguš z Divadla G. a řada dalších,“ dodává Rychecký.
Objev Jubilejní kolonie
Přestože patří k ostravským rodákům a pohybuje se ve městě řadu desetiletí, ani dnes jej Ostrava nepřestává překvapovat.
„V současnosti chodíme na různé lokální aktivity, třeba na cyklus Ostravské pěšiny, díky nimž jsem třeba objevil Jubilejní kolonii. Byl to pro mě totální šok, vůbec jsem o něčem takovém neměl tušení, že existuje,“ uvádí divadelník.
Po rekonstrukci se jeho druhým domovem stal Slezskoostravský hrad. „S Dividlem jsme tam pravidelně vystupovali, pořádali letní workshopy. Trvaly čtrnáct dní a spali jsme na hradě. Pak ve výsledku světlo světa spatřily tři nebo čtyři premiéry. Pan Burda, tehdejší ředitel Výstaviště, mi nabídl možnost nejen dělat tyto workshopy, ale i provázet školy po areálu hradu, tak jsme se toho se ženou ujali,“ vysvětluje.
JIROUŠEK, Martin. Ostravské stopy: Lanovkou z haldy do centra města, líčí divadelník Rychecký.
Online. iDnes 20. 3. 2022 [cit. 2025-01-24].
dostupné: https://www.idnes.cz/ostrava/zpravy/ostravske-stopy-divadelnik-sasa-rychecky-ostrava.A220312_655303_ostrava-zpravy_jog
„V 60. letech jsem vážně uvažoval, že budu pracovat v Brně, ale v roce 1968 vše padlo. Vrátil jsem se a navázal na své ostravské kořeny. Což bylo paradoxní, protože jsem se předtím zamiloval do Brna a do Ostravy se mi nechtělo, koukal jsem na ni shora. Bylo to v ní hrozně špinavé, což dnes je zázrak pozorovat, jak se proměnila. Jsem na to město pyšný,“ vzpomíná Rychecký.
Vyrůstal naproti Nové radnici. „Do školy jsem chodil v místech, kde kdysi stávala halda a dnes místo ní stojí nevyužitý věžák. Učitelé nás ve své době varovali, že nesmíme ven s namazaným chlebem, protože během chvilky mohl zčernat,“ líčí divadelník. „Pamatuju ještě, jak nad hlavami Ostravanů jezdily lanovky s vozíčky. Jako kluci jsme se v nich vozili. Ideální bylo si sednout do těch prázdných nahoře na haldě a nechat se přivézt do Ostravy. Jak je tehdy hlídali? Jako všechno v té době. Hlídalo se především, co kdo řekl, co kdo udělal.“
Saša Rychecký
Ostravský divadelník Saša Rychecký
Výtvarník, scenárista či režisér Alexandr (Saša) Rychecký se narodil v Ostravě v roce 1947.
Zájmy o tvůrčí a pedagogickou a organizační práci jej přivedly k oblasti dětské dramatické výchovy a k amatérskému divadlu.
Od poloviny 80. let působil v Domě dětí na Ostrčilově ulici. V roce 1987 založil soubor Dividlo.
V současnosti působí na Základní umělecké škole Edvarda Runda ve Slezské Ostravě.
Jeho otec pracoval na šachtě. „A já vystudoval hornické učiliště, za což jsem dnes nesmírně vděčný, protože jsem zažil něco, co dnes málokdo,“ říká Rychecký.
Ostrava za jeho mladých let skýtala mnoho dobrodružství. V místních parcích se proháněly obávané gangy výrostků Fialoví ďábli, ale i jinak byla Ostrava vícebarevná, než by se dnes mohlo zdát.
„Dětství jsem trávil mimo jiné v Komenského sadech, když k nám přijel někdo na návštěvu, zavedli jsme ho na radniční věž, svrchu bylo neuvěřitelné, jak je Ostrava zelená. Dole pod věží, v Komenského sadech se údajně pohybovali Fialoví ďábli. Bratr tam chodil hlídkovat a ozbrojen, pak ale napadl omylem někoho nepravého, takže tak. Ale i jinak byla Ostrava plná neuvěřitelných absurdit. Pamatuji, jak zemřel vysoký komunistický funkcionář Mamula, ale soudruzi to zkoušeli ututlat, dokonce u Domu kultury vystavili jeho mrtvolu, která jakoby kynula, tak aby se vše zdálo aspoň na pár dní v pořádku. Bylo to v době výbuchu Černobylu,“ vzpomíná Saša Rychecký.
Vášeň pro amatérské divadlo
Nakonec se rozhodl věnovat své dodnes trvající vášni, amatérskému divadlu. Sám v něm účinkoval, nejprve jako výtvarník a scénograf. Měl možnost se učit od tehdejších ostravských legend. Jednou z nich byl známý divadelní a televizní režisér Alois Müller.
„Zažil jsem divadlo s Aloisem Müllerem, což byla bomba. Lojza byl velice zvláštní člověk, neskutečně vzdělaný pán, divadelník od boha. Velmi mátl tělem, na jednom představení stál u sloupu a měli jsme pocit, že celou dobu spí. Po představení nám poskytl dvouhodinový rozbor naší inscenace, co jsme tam udělali dobře a co ne, naprosto přesně. Hodně dobře se s ním pracovalo,“ vypraví Rychecký.
Zákazy i náročné kulisy
Ačkoliv měl původně v plánu věnovat se profesionální scéně ve Večerním Brnu a pracoval například jako scénograf v Divadle Petra Bezruče, nakonec se stále více začal věnovat neprofesionální scéně.
„Amatérská scéna má v Ostravě několik kapitol. Zaprvé tady byl soubor vedený Aloisem Müllerem, což byli dospělí, špičkoví ochotníci, patřil mezi ně například Dušan Zakopal. Jednu dobu jsme sídlili na náměstí ve Vítkovicích na rohu, v cihlovém domě. Zkoušelo se třikrát, čtyřikrát týdně. Tam jsem dělal nejprve scénografie a sem tam nějaké ty herecké čurdy,“ vypráví divadelník.
„Pak mně Lojza nabídl možnost režírování a udělali jsme spolu asi pět nebo šest představení. Tehdy to byla zvláštní doba, nemohlo se sice hrát, co jsme chtěli, ale zase nám vyrobili bez problémů i složité kulisy, třeba na Aristofanovy Ptáky se skládala scéna asi z patnácti provazů, po kterých se spouštěly dekorace. S Ptáky jsme vyhráli, co se dalo, pak jsme hráli jednou v Brně a na druhý den vyšel text o tom, že propagujeme fašismus. Ale on to ten Aristofanes takto napsal, dělá si hroznou srandu z mocipánů,“ popisuje Rychecký tehdejší někdy až absurdní dění.
Nezapomenutelná Manon Lescaut
Ostrava měla ve své době silné tvůrčí zázemí. „Pro nás milovníky divadla bylo tehdy absolutně nej Divadlo Petra Bezruče, tam, kde působil Jan Kačer, Nina Divíšková a další. Nezapomenu na jejich Manon Lescaut, když ji tady hráli,“ říká Saša Rychecký.
Od poloviny 80. let se začal plně věnovat svému Dividlu, což byl na několik desetiletí ostravský fenomén, z něhož vzešla řada dodnes známých osobností.
„Začalo to tak, že jsem jezdil jako vedoucí na školní tábory, na jednom z nich se sešla fantastická parta a pak jsme se dohodli, že se v září sejdeme na Ostrčilově a od té doby fungujeme. Teď tomu je 34 let. Někteří se ke mně hlásí, je to strašná spousta jmen, namátkou třeba Markéta Haroková z Divadla Petra Bezruče. Vladimír Polák z Národního divadla moravskoslezského, Robert Mikluš působící v současnosti v Praze, divadelní režisér Pavel Gejguš z Divadla G. a řada dalších,“ dodává Rychecký.
Objev Jubilejní kolonie
Přestože patří k ostravským rodákům a pohybuje se ve městě řadu desetiletí, ani dnes jej Ostrava nepřestává překvapovat.
„V současnosti chodíme na různé lokální aktivity, třeba na cyklus Ostravské pěšiny, díky nimž jsem třeba objevil Jubilejní kolonii. Byl to pro mě totální šok, vůbec jsem o něčem takovém neměl tušení, že existuje,“ uvádí divadelník.
Po rekonstrukci se jeho druhým domovem stal Slezskoostravský hrad. „S Dividlem jsme tam pravidelně vystupovali, pořádali letní workshopy. Trvaly čtrnáct dní a spali jsme na hradě. Pak ve výsledku světlo světa spatřily tři nebo čtyři premiéry. Pan Burda, tehdejší ředitel Výstaviště, mi nabídl možnost nejen dělat tyto workshopy, ale i provázet školy po areálu hradu, tak jsme se toho se ženou ujali,“ vysvětluje.
JIROUŠEK, Martin. Ostravské stopy: Lanovkou z haldy do centra města, líčí divadelník Rychecký.
Online. iDnes 20. 3. 2022 [cit. 2025-01-24].
dostupné: https://www.idnes.cz/ostrava/zpravy/ostravske-stopy-divadelnik-sasa-rychecky-ostrava.A220312_655303_ostrava-zpravy_jog
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.