Jaroslava Kejzlarová
se narodila v Horním Kostelci jako druhorozená dcera Josefa a Vlasty Vítových.
V této vesnici ( nyní příměstská část města ) působil aktivní ochotnický spolek. V sále hostince U Semeráků se téměř každé tři týdny, i během 2. světové války, odehrála premiéra divadelní hry.
Velmi aktivními členy tohoto div. spolku byli i rodiče Jaroslavy K. Její maminka hrála v každé divadelní hře a často i režírovala. V jejich chalupě, kde byla jedna velká místnost, se často v zimním období konaly zkoušky. Otec byl také velmi platným členem spolku. Byl jednatelem, pokladníkem, kulisákem, prostě vším, co bylo potřeba, ale jako herec se na jevišti nikdy neobjevil.
Činnost divadelního spolku v Horním Kostelci skončila v roce 1948.
1958 se Jaroslava Kejzlarová / Vítová seznámila se svým pozdějším manželem Františkem Kejzlarem ml., který byl se svými rodiči a dvěma sestrami, velmi aktivním členem divadelního souboru v Červeném Kostelci.
1959 se stala členkou souboru, když ve hře K. Stanislava Cesta lososů poprvé začala napovídat. Napovědou zůstala dodnes.
Mimo to u několika inscenací byla inspicientkou a vyzkoušela si práci i zvukaře. Jako napověda ( trvá na tom, s krátkým "a", protože napovídá a nenápovídá ), neboli sledováním textů provázela 29 her ve 308 představeních.
„Mám to štěstí „ říká „ že jsem měla tu možnost zúčastnit se souborem třikrát Jiráskova Hronova a to v roce 1979 s divadelní hrou Alda Nikolaje Tři na lavičce, roku 1986 s Šotolovou Bitvou u Kresčaku a s inscenací R. Falleta – A. Gregara Zelňačka. Na všechny hry, ve kterých jsem byla aktivně zapojena, velmi ráda vzpomínám, ale na Tři na lavičce, která byla odehrána celkem 27x a na Zelňačku obzvláště. Ta byla se hrála 54x a mimo sledování textu jsem na každé představení uvařila hrnec polévky – zelňačky.“
Mimo svou "profesi" napovědy, ve které je vynikající, je řadu let pokladní Divadelního souboru MKS a do konce roku 2008 byla i dlouholetou členkou divadelního výboru.
Se svou švagrovou, herečkou a režisérkou Emilií Dynterovou, vedly společně mnoho let až do roku 2008 divadelní knihovnu. Společně zpracovaly o divadle v Červeném Kostelci a okolí podklady pro publikaci Místopis českého amatérského divadla a
2005 sestavily podle kronik a různých podkladů Almanach ke 140. výročí divadelního souboru ( spolku ) a 80. výročí postavení a otevření Divadla J.K. Tyla v Červeném Kostelci.
Od roku 1988 pokračuje ve vedení písemné evidence členů souboru ( převzala tuto práci po svém manželovi Františkovi) v odehraných inscenacích a rolích.
„Asi jsem se potatila," svěřuje se, „protože mých aktivit v souboru bylo a je stále dost a dost, ale na jeviště, jako herce, by mě nikdo nedostal.“
Jaroslava Kejzlarová svou pracovitosti, píli a zodpovědnosti, je příkladem pro všechny ve svém okolí.
(Nelze nezmínit její vynikající věnečky, s nimiž plní žaludky hostů i členů souboru při různých oslavách i na Divadelním festivalu v Červeném Kostelci. Jsou opravdu vynikající, vždycky ze stolů zmizí jako první.)