Ostrožská N. Ves, CÍSAŘ, Jan: KAROLINSKÉ SNAŽENÍ - Trójanky. AS 2008, č. 2.

A tak pouze dvě inscenace dospěly k podobě, která proměnila ony snahy ve zřetelný scénický tvar. Také však obě tyto inscenace spojuje i to, že ani v jednom případě nezůstaly bez určitých otazníků, jež zabránily dovést tento tvar k výsledku bez problémů. Soubor BLIC z Ostrožské Nové Vsi si zvolil velice náročnou literární předlohu: Sartrovu úpravu Euripidových Trójanek. Už u Euripida je to situace poníženého, zdeptaného a znásilňovaného lidství, kdy si vítězní Řekové dělí trójské ženy jako válečnou kořist a kdy tyto bezmocné oběti pochopí, že jsou opuštěny bohy. Sartre tento moment zesiluje: člověku nezůstává nic jiného než být, existovat. Ale i v této situaci se sám musí snažit učinit tím, čím je. Inscenace tento smysl „lidské existence ve světě bez bohů“ nijak nezvýrazňuje – ale samozřejmě v ní ten smysl je. Režisérka Andrea Helmichová usiluje o to, aby jej sdělila s náležitou divadelností. Vrací se proto k syntetičnosti antického řeckého divadla, v hereckém projevu propojuje zpěv, taneční pohyb a slovo. Kde se podaří – jako třeba Hekabě Jiřiny Fojtové či Andromaše Kamily Nekolové – dojít touto cestou do roviny vnitřně pravdivého výrazu, dochází i v inscenaci k divadelně – tedy i divácky – působivým situacím. Ne vždycky tomu tak je; někdy zůstane právě jen u snahy, což přirozeně působí nevyrovnanost úrovně inscenace. Kromě toho scénografie (kostýmy a scéna) je vedle tohoto úsilí o hlubinné postižení „situace lidské existence“ příliš umělá, efektní, takže tragičnost občas posouvá k jakési módní apartnosti. Ale to nic nemění na tom, že je to inscenace, jejíž snažení překračuje běžný standard amatérského divadla.