AS 2000, č. 4. Alena Zemančíková
Šrámkův Písek 2000
Národní setkání mladého a netradičního divadla Šrámkův Písek 2000 začalo přesně v duchu svého vymezení inscenací Studia Hlamestyl z Prahy nazvanou Jan Hus - Vzkříšení. Inscenace je dosti rouhačská variace na historické události za vlády Václava IV., napsaná trojicí Benyovszký, Petr, Rumlena v inteligentních pravidelných verších, kostýmovaná v postmoderně video-fantasy stylu s prvky jízlivé recese (Jan Žižka ve vestě a v beranici jako Ladův Český Honza, ulízaný Hus ve zlatém prelátském plášti). Inscenace byla zážitkem povýtce autorským, méně už hereckým, poetika souboru nezapírá inspiraci Monty Pythonovým Létajícím cirkusem. Jde vskutku o divadlo mladé, netradiční a intelektuální, jemuž k větší přesvědčivosti chybí především (ale možná pouze), dokončit započatý krok přes dělící čáru mezi literaturou a divadlem.
O inscenaci plzeňského souboru Okřídlený vůl, Charmsově Jelizavetě Bam jsem psala v souvislosti s krajskou přehlídkou Wolkrův Prostějov. Časem, jak se inscenace v reprízách usazuje, vynikají její dva sporné body: střízlivý, stylizovaný herecký projev Evy Ichové v roli Jelizavety, v kontrastu s robustním herectvím zbytku ansámblu, a totožnost postavy s červenými deskami, která příběh otevírá a začíná vyprávět jako autor, dál se však chová jako cenzor či představitel totality. Inscenace i přes nezodpovězené otázky představovala jeden z vrcholů přehlídky.
Poetická dramatizace sci-fi románu Jana Weisse Dům o tisíci patrech ZUŠ v Uherském Hradišti otevřela otázku o podstatě intelektuálního kýče, díla, které pojednává suverénními prostředky myšlenkovou i obrazovou chudobu předstírajíc neexistující hlubiny. O kvality předlohy, souborem bráněné, se rozproudila debata v publiku. Divadlo VOSTO5 z Prahy tvoří tři mladí muži, kteří na podkladě starého obrazu, příručky, kterak vésti hodiny tělocviku a vzpomínkových próz Josefa Lady vytvořili poctu klukovskému dětství. Fyzkulturní začátek, který se z anoncované upocenosti promění v rafinovanou tělesnou interpretaci dvojrozměrných kreseb Josefa Lady, přejde do vyprávění o Vánocích, jež je doprovázeno hrou s malými plošnými loutkami. Inscenace se jmenuje Hrusice 1907 a vystupuje v ní kdekdo, včetně letce Blériota a kocoura Mikeše, což jedno s druhým tvoří jemnou a rozechvělou hru s dětstvím, které, je-li řádně prožito, tvoří základ pravé mužnosti.
Dekadentní divadlo Beruška z Hranic pěstuje své improvizace už řadu let: inscenace Chtěl bych být potkán se motivicky pohybovala mezi školní jídelnou (momentální inspirace) a světem filmové grotesky. Přinesla rozkoš z brilantní jazykové hry. Dva aktéři Berušky jsou v nepřetržitém kontaktu s publikem, jež dovedou usvědčit z intelektuální slabosti (typologie těch, kteří se smějí vtipům, „inteligentní humor" jako past na diváckou ješitnost). Oba aktéři, sami neuvěřitelně bystří, svou jazykovou hrou stále balancují mezi trivialitou a nejjemnějším pohráváním s významy, čímž zpochybňují cokoli, co se podobá prázdným symbolům a velkým slovům. Ve chvíli, kdy improvizaci dochází inspirace, dovedou lehce a rychle dovést pořad ke konci: kolikrát jsme v hledišti této jejich schopnosti vzpomínali u nemožně dlouhých představení!
Soubor Ty-já-tr z Prahy sehrál Hamptonovy Nebezpečné vztahy jako klasické interpretační divadlo. Představení zaujalo zejména zvládnutým sdělením textu (myslím pochopitelně významovým) a herectvím představitele Valmonta Ondřeje Volejníka. Slohově vysoké a významově mnohovrstevnaté drama (dle románu v dopisech) ovšem bylo v režii Michala Koláře přece jen zploštěno jak ve výkladu, tak v postavách, režie jako by se vyčerpala vedením herců k přesnému slovnímu sdělení a nestačila už na vybudování situací jako podkladu k jednání, ani na mizanscénu. Inscenace byla příjemným zážitkem, k ohledávání mezí a cest divadelnosti, autorství, autenticity etc. - otázek, které si Šrámkův Písek ze své podstaty klade, přispět nemohla.
Inscenace souboru Nejhodnější medvídci z Hradce Králové, nazvaná Artikulátor - souboj o tlumok, začala pozdě v noci patetickým monologem Matky - stromu, v němž vysvětlen jest původ a zrození bratrů Recitátora, Deklamátora a Nejmladšího. Ač jména znějí recesně, věc se děje v rovině zcela vážné, plujeme vodní říší, bratři jsou předpotopní mloci, bohyně jsou tři a Mistr hraje na violoncello. René Levínský alias Arnald Lionlöwe napsal quasi vysokým patetickým jazykem paramýtus, v němž se odehraje souboj titánů o 3 kouzelné rekvizity, pořízené kdys z kůže jejich matky: klobouk, plášť a tlumok. Nejmladší - zjevem, výtvarným pojednáním do opelichané srsti starých hraček i způsobem řeči trochu mamlas, v souboji s bratry své místo uhájí, zůstává držitelem tlumoku a dostává jméno Artikulátor. Tři bratři tedy dohromady jmény skládají 3 vlastnosti přesvědčivého slovního projevu. Celý paramýtus je hrán ve vysokém slohu, zvučně se deklamuje a pohyb je uměřený, hudba vážná, až člověku zůstává rozum stát nad tolikerou mystičností na základě takové ptákoviny. A tento pocit, právě popsaný, je rafinovanou metaforou, na níž tvůrci pracují všemi prostředky po celý čas představení. Věc však má jistý komunikační zádrhel, který je těžko definovat po jediném shlédnutí kolem půlnoci, kdy se člověk na vlastní vnímání nemůže plně spolehnout. Je to celé dobré a přesně vymyšlené, ale je to trochu nuda. Fakt je, že úlevný prvek zcizení je poetice této inscenace cizí a vzdálen.
Bylo nás 5+5 Turnovského divadelního studia zpracovává Poláčkovu novelku s posílením dívčích postav. Režisér a duchovní vedoucí inscenace Petr Haken jemně pracuje s motivy předlohy, takže rozšíření o nové postavy je organické a vychází z textu ( některé postavy v textu dokonce jsou). Pěkná práce se souborem ZUŠ, jejíž úskalí se projevila na jiných horších inscenacích jiných souborů, o nichž je škoda zde referovat.
Bohužel, několik souborů přivezlo do Písku buď více či méně okoukané postupy a dramatické přístupy, nebo beztvaré kreace založené na jediném, brzy vyčerpaném nápadu. Slabé inscenace, podle podivného zákona také velice dlouhé, vyčerpávaly publikum a lektory a ubíraly čas i síly v diskusích o tématech, která nastolily inscenace dobré. Nelze než stále znovu apelovat na omezení délky inscenací pro ŠP a větší uvážlivost při doporučování z krajů. Kýženou zkušenost lze získat přece i jako pozorovatel. Představení opožděně docestovavšího souboru Spolčení Dramatického Činění Prasetaun při DVÚ Jihlava jsme spolu s kolegyní M.Caltovou neviděly: vlaky jely, mírně zdražené a podle nového jízdního řádu. Lze se však o nich dočíst v článku Dětská scéna 2000 (pozn. redakce).
Alena Zemančíková
Národní setkání mladého a netradičního divadla Šrámkův Písek 2000 začalo přesně v duchu svého vymezení inscenací Studia Hlamestyl z Prahy nazvanou Jan Hus - Vzkříšení. Inscenace je dosti rouhačská variace na historické události za vlády Václava IV., napsaná trojicí Benyovszký, Petr, Rumlena v inteligentních pravidelných verších, kostýmovaná v postmoderně video-fantasy stylu s prvky jízlivé recese (Jan Žižka ve vestě a v beranici jako Ladův Český Honza, ulízaný Hus ve zlatém prelátském plášti). Inscenace byla zážitkem povýtce autorským, méně už hereckým, poetika souboru nezapírá inspiraci Monty Pythonovým Létajícím cirkusem. Jde vskutku o divadlo mladé, netradiční a intelektuální, jemuž k větší přesvědčivosti chybí především (ale možná pouze), dokončit započatý krok přes dělící čáru mezi literaturou a divadlem.
O inscenaci plzeňského souboru Okřídlený vůl, Charmsově Jelizavetě Bam jsem psala v souvislosti s krajskou přehlídkou Wolkrův Prostějov. Časem, jak se inscenace v reprízách usazuje, vynikají její dva sporné body: střízlivý, stylizovaný herecký projev Evy Ichové v roli Jelizavety, v kontrastu s robustním herectvím zbytku ansámblu, a totožnost postavy s červenými deskami, která příběh otevírá a začíná vyprávět jako autor, dál se však chová jako cenzor či představitel totality. Inscenace i přes nezodpovězené otázky představovala jeden z vrcholů přehlídky.
Poetická dramatizace sci-fi románu Jana Weisse Dům o tisíci patrech ZUŠ v Uherském Hradišti otevřela otázku o podstatě intelektuálního kýče, díla, které pojednává suverénními prostředky myšlenkovou i obrazovou chudobu předstírajíc neexistující hlubiny. O kvality předlohy, souborem bráněné, se rozproudila debata v publiku. Divadlo VOSTO5 z Prahy tvoří tři mladí muži, kteří na podkladě starého obrazu, příručky, kterak vésti hodiny tělocviku a vzpomínkových próz Josefa Lady vytvořili poctu klukovskému dětství. Fyzkulturní začátek, který se z anoncované upocenosti promění v rafinovanou tělesnou interpretaci dvojrozměrných kreseb Josefa Lady, přejde do vyprávění o Vánocích, jež je doprovázeno hrou s malými plošnými loutkami. Inscenace se jmenuje Hrusice 1907 a vystupuje v ní kdekdo, včetně letce Blériota a kocoura Mikeše, což jedno s druhým tvoří jemnou a rozechvělou hru s dětstvím, které, je-li řádně prožito, tvoří základ pravé mužnosti.
Dekadentní divadlo Beruška z Hranic pěstuje své improvizace už řadu let: inscenace Chtěl bych být potkán se motivicky pohybovala mezi školní jídelnou (momentální inspirace) a světem filmové grotesky. Přinesla rozkoš z brilantní jazykové hry. Dva aktéři Berušky jsou v nepřetržitém kontaktu s publikem, jež dovedou usvědčit z intelektuální slabosti (typologie těch, kteří se smějí vtipům, „inteligentní humor" jako past na diváckou ješitnost). Oba aktéři, sami neuvěřitelně bystří, svou jazykovou hrou stále balancují mezi trivialitou a nejjemnějším pohráváním s významy, čímž zpochybňují cokoli, co se podobá prázdným symbolům a velkým slovům. Ve chvíli, kdy improvizaci dochází inspirace, dovedou lehce a rychle dovést pořad ke konci: kolikrát jsme v hledišti této jejich schopnosti vzpomínali u nemožně dlouhých představení!
Soubor Ty-já-tr z Prahy sehrál Hamptonovy Nebezpečné vztahy jako klasické interpretační divadlo. Představení zaujalo zejména zvládnutým sdělením textu (myslím pochopitelně významovým) a herectvím představitele Valmonta Ondřeje Volejníka. Slohově vysoké a významově mnohovrstevnaté drama (dle románu v dopisech) ovšem bylo v režii Michala Koláře přece jen zploštěno jak ve výkladu, tak v postavách, režie jako by se vyčerpala vedením herců k přesnému slovnímu sdělení a nestačila už na vybudování situací jako podkladu k jednání, ani na mizanscénu. Inscenace byla příjemným zážitkem, k ohledávání mezí a cest divadelnosti, autorství, autenticity etc. - otázek, které si Šrámkův Písek ze své podstaty klade, přispět nemohla.
Inscenace souboru Nejhodnější medvídci z Hradce Králové, nazvaná Artikulátor - souboj o tlumok, začala pozdě v noci patetickým monologem Matky - stromu, v němž vysvětlen jest původ a zrození bratrů Recitátora, Deklamátora a Nejmladšího. Ač jména znějí recesně, věc se děje v rovině zcela vážné, plujeme vodní říší, bratři jsou předpotopní mloci, bohyně jsou tři a Mistr hraje na violoncello. René Levínský alias Arnald Lionlöwe napsal quasi vysokým patetickým jazykem paramýtus, v němž se odehraje souboj titánů o 3 kouzelné rekvizity, pořízené kdys z kůže jejich matky: klobouk, plášť a tlumok. Nejmladší - zjevem, výtvarným pojednáním do opelichané srsti starých hraček i způsobem řeči trochu mamlas, v souboji s bratry své místo uhájí, zůstává držitelem tlumoku a dostává jméno Artikulátor. Tři bratři tedy dohromady jmény skládají 3 vlastnosti přesvědčivého slovního projevu. Celý paramýtus je hrán ve vysokém slohu, zvučně se deklamuje a pohyb je uměřený, hudba vážná, až člověku zůstává rozum stát nad tolikerou mystičností na základě takové ptákoviny. A tento pocit, právě popsaný, je rafinovanou metaforou, na níž tvůrci pracují všemi prostředky po celý čas představení. Věc však má jistý komunikační zádrhel, který je těžko definovat po jediném shlédnutí kolem půlnoci, kdy se člověk na vlastní vnímání nemůže plně spolehnout. Je to celé dobré a přesně vymyšlené, ale je to trochu nuda. Fakt je, že úlevný prvek zcizení je poetice této inscenace cizí a vzdálen.
Bylo nás 5+5 Turnovského divadelního studia zpracovává Poláčkovu novelku s posílením dívčích postav. Režisér a duchovní vedoucí inscenace Petr Haken jemně pracuje s motivy předlohy, takže rozšíření o nové postavy je organické a vychází z textu ( některé postavy v textu dokonce jsou). Pěkná práce se souborem ZUŠ, jejíž úskalí se projevila na jiných horších inscenacích jiných souborů, o nichž je škoda zde referovat.
Bohužel, několik souborů přivezlo do Písku buď více či méně okoukané postupy a dramatické přístupy, nebo beztvaré kreace založené na jediném, brzy vyčerpaném nápadu. Slabé inscenace, podle podivného zákona také velice dlouhé, vyčerpávaly publikum a lektory a ubíraly čas i síly v diskusích o tématech, která nastolily inscenace dobré. Nelze než stále znovu apelovat na omezení délky inscenací pro ŠP a větší uvážlivost při doporučování z krajů. Kýženou zkušenost lze získat přece i jako pozorovatel. Představení opožděně docestovavšího souboru Spolčení Dramatického Činění Prasetaun při DVÚ Jihlava jsme spolu s kolegyní M.Caltovou neviděly: vlaky jely, mírně zdražené a podle nového jízdního řádu. Lze se však o nich dočíst v článku Dětská scéna 2000 (pozn. redakce).
Alena Zemančíková
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.