Hru bulharského dramatika Christo Bojčeva Titanic orchestra uvedlo DIVADLO (bez záruky) PRAHA v české premiéře v překladu režiséra Davida Slížka. Je to modelová hra, v níž je nastolena výchozí situace a každá postava si nese nějaký motiv, aniž bychom se dozvídali jeho příčiny či aniž by se řešily vzájemné vztahy. V lecčems připomíná u nás známou dramatiku Radičkova a Nušiče, které se v komediální rovině zabývají podobnými, až existenciálními otázkami. V této hře a potažmo inscenaci jsme rychle uvedeni do situace, kdy na zrušené železniční zastávce, na samém dně společnosti, žijí čtyři lidé – bývalý nádražák, bývalá prostitutka, bývalý medvědář, bývalý umělec a trénují, jak nastoupit do vlaku a ukrást zavazadla, až tu nějaký vlak zastaví. Živí se tím, co lidé vyhodí z oken projíždějících vlaků, především dopíjejí alkohol. Až jednou vypadne z vlaku bedna a v ní kouzelník, který je za alkohol uvádí do světa fantazie a učí je vnímat iluze. Když všichni podlehnou společné iluzi a ocitnou se ve vlaku, najednou nevědí, kam s ním jet a postupně se vracejí do reality. Vrátit se nemůže pouze medvědář Doko – zřejmě proto, že nejvíc dokázal svět fantazie a fikce přijímat. Tohle je ovšem pouze jedna z možností, jak inscenaci vnímat, protože jasný klíč nám k tomu nedala, i když v herecké složce fungovala jako kompaktní celek. Naopak, kladli jsme si řadu otázek. Co je realita a co je iluze? Jsou všechny postavy reálné a je to balancování na hranici reality a snu pro ně pro všechny? Nebo jsou to všechno jenom Dokovy představy, je to jen jeho svět, který jej obklopuje? Zůstává v závěru osamělý? Čeká na nové představy? Nic z toho nám režie výrazně nesdělila. Název hry Titanic orchestra je reminiscencí na známou informaci, že ještě když přijeli k Titanicu záchranáři, slyšeli orchestr hrát pod hladinou. Když jdou lidé za svým přesvědčením, jdou za ním až do samého konce. Je takový i Doko?