Ladislav Vrchovský, autor textu Houbová polévka Naděždy Krupské. Ladislav Vrchovský, režisér inscenace Houbová polévka Naděždy Krupské. Lenin, Stalin a Naděžda Krupská v jednom prostoru. S vyloučením veřejnosti, v jakémsi vězení, z něhož není úniku, na nepohodlných palandách, na nichž končily oběti komunistického teroru. V jakémsi meziprostoru Světlana, Stalinova dcera, obklopená hračkami, se vyrovnává s tím, v jakém prostředí je formována jako dítě, jak ji prostředí natrvalo ovlivní. A konečně třetí linie inscenace, zpěv muže a ženy, kteří v textech personifikují například srp a kladivo jako kruté nástroje sovětského teroru, zatímco na pozadí vidíme dokumentární záběry z té doby. Několik plánů inscenace. Činoherní, hudební, dokumentární….
Svět v hlavě Ladislava Vrchovského, který se hrou vyrovnává i s palčivou osobní zkušeností s režimem, který nemilosrdně zachází s lidskými osudy, se svobodným názorem. Vnitřní apel a připomenutí, že režim, filozofie marxismu-leninismu, stalinské čistky, se jako bumerang mohou navrátit do společnosti. Postoj autora je jasně srozumitelný a čitelný, poselství inscenace také.
Otázky vyvstávají tehdy, když se zamýšlíme nad strukturou dramatického textu zejména ve fragmentárních situacích mezi Stalinem, Leninem a Naděždou Krupskou. Nemohl jsem se ubránit zmatení, nedokázal jsem přesně odečíst konkrétnost situace, byla pro mne přespříliš obecná, tři mrtví reprezentanti režimu v jedné cele. Jasně. Ale proč v ní však přehrávají situace z minulosti, jakoby je znovu žili? Kdo je vede k tomu, aby to řešili v přítomném čase, ačkoliv se jedná o minulosti? Proč v některých pasážích až školometsky posouvají historická fakta v rozhovoru mezi postavami, který se formálně jeví jako dialog, ale přitom se vlastně o skutečný dialog nejedná? Z jaké moci vstupuje Světlana do prostoru cely? A pak bez problému vystoupí? Z moci Stalinovy touhy se s ním setkat? Je Stalinova dcera Světlana, nacházející se se svými hračkami mimo prostor vězení, v kremelském pokoji ve třicátých letech? Situace mezi Stalinem, Leninem a Krupskou byly pro mne bohužel nepřesvědčivé z několika důvodů: nevím, jaký zaujímají postoj k tomu, že jsou v prostoru vězení uzavřeni, nevím, zda jako postavy po smrti vnímají bolest či nikoliv, každý z uvězněných hraje jiným hereckým stylem, nevím, jak se v dané situaci zrodí téma dialogu, nevím, z jakého úhlu pohledu, z jakého času mám na situaci nahlížet. Tato logická nedůslednost mne jako diváka možná okrádala o schopnost jít zcela s postavami, pocítit stísněnou situaci vězení jako nucenou zpověď tři osob, které musí vypovědět to, co na zemi si neřekli. Co chtějí a potřebují sami sobě dovysvětlit. Hra v jejich dialozích tak trochu ku škodě věci šustí papírem, situace se jeví přespříliš jako tezovitá konstrukce v hlavě autora. Zdá se mi, že autor a režisér si patrně obhájí zákonitosti vztahů v inscenaci vždy v jednotlivé části nebo fragmentu inscenace, ale nepřesvědčí nás, jaké zákonitosti má jeho hra v celku.
Poněkud rozvláčný, na mnoha místech nepřesvědčivý temporytmus inscenace má bezesporu svou jistou naléhavost. V metaforickém motivu houbové polévky, kterou podával Naděžda Krupská, aby se zbavila obou strůjců socialistické revoluce, se vlastně skrývá i nenápadný mystifikační humor, který naznačuje, že k celé situaci bylo možno přistoupit také s jistým nadhledem a odstupem, ale to v inscenaci samotné není příliš patrné. To, že monstra sovětského režimu vystoupí na závěr z onoho vězení a vejdou mezi nás, je i jednoznačným apelem, upozorňujícím na to, že zombies proletářské revoluce mohou být stále mezi námi.
Je jen škoda, že všechny tyto nedůslednosti srážejí v mých očích jinak velmi aktuální a důležitou výpověď.
FEKAR, Vladimír. Houbová polévka Naděždy Krupské. Recenze pro Divadelní Koječák 2025, č. 4