(J)ELITA Gymnázium a SOŠ Ústí nad Labem: Sen noci svatojánské (autor W. Shakespeare, A. Štětková, S. Kuchařová, režie S. Rezková).
Shakespearova hra je dosti složitě strukturovaná a provázaná po stránce dějové i tematické. Není snadné (snažím se neříci „možné“, neboť chci věřit, že lze dokázat i nemožné) vyjmout z ní některé situace či jejich části, zamíchat je a ve dvaceti minutách jimi sdělit něco uceleného a smysluplného. Už jenom nalezení společného jmenovatele tří základních plánů hry vyžaduje nemalý inscenační um. Jedenadvacet barvitě kostýmovaných starších dětí se jistě vyřádilo. Leč v mé hlavě diváka zůstal zmatek a otázka, o čem to je a co bylo cílem. Jako materiál k pouhému dělání legrace se tu nejspíš nabízí řemeslnická hra o Pyramovi a Thisbě; jenže inscenátoři nahodí jen rozdělování rolí a samotná hra už se nekoná. S hořkým humorem plánu vévodského i mýtického je to ještě komplikovanější. Znám-li výchozí hru, jsem neustále konsternován diskontinuitou jejího zpracování, neznal-li bych ji, takřka jistě bych netušil co se děje: jak mám třeba poznat, proč chce Oberon potrestat Titanii nebo proč Puk potře oči obou milenců kouzelným kvítkem a co má říci jejich následné třeštění? Z čeho vyrozumět co se přihodilo Klubkovi, když se na jeho hlavě objevila podivná „paruka“, osla ani zdálky nepřipomínající? Pokleslé vsuvky typu „To je v kýbli“ nebo „Gambáč“ se mi ani nechce připomínat . A proč je vše dedikováno do roku 1595 a Lisandros má na zádech mušketýrského obleku kříž, ačkoli se mluví o antickém Řecku, se také neodvažuji zeptat. Ve výsledku vše působí jako show, používající Shakespearovy situace či motivy dosti nahodile, bez souvislostí a směřování k nějakému významu; postmodernistický mišmaš dějově, jazykově, hudebně i scénograficky. Doba nám namlouvá, že tak je to v pořádku. Není.