Texty: RICHTER, Luděk, Dva originály - celkem stotřicet let (K. Šefrna, J. Ipser), 2009

DVA ORIGINÁLY - CELKEM STOTŘICET LET

Náhoda (či dosud neodhalená zákonitost frekvence zrodu géniů) tomu chtěla, že Karel Šefrna a Jarda Ipser mívají své kulatiny ve stejném roce. 5. září tak oslavil v svitavském trámu Karel Šefrna sedmdesátku (* 6. 9. 1939), 12. září v atriu turnovského muzea Jarda Ipser šedesátku (* 2. 12. 1949). Byly to oslavy bujaré a hojně navštívené. Není divu.
Dnes se o každé nule, která se na chvilku mihne, říká, že je "ikonou". Kdyby to nebylo tak zprofanované a přihlouplé, tihle dva by si onen "titul" zasloužili, neboť oba jsou pro amatérské loutkářství - a chce se mi říci pro současné české loutkářství vůbec - přínosem nedocenitelným.

Karel ho už od šedesátých let vtahoval do světa moderního plnokrevného divadla, které tehdy reprezentovaly především takzvané malé jevištní formy se svou syntézou jevištní akce, slova a hudby, což Šefrna ještě obohacoval tím, čím je loutkové divadlo specifické: tím, že jeho hlavní "mluvou" je jednání obrazem, výtvarně pojatým předmětem, který se stává postavou.
Od začátku šlo o totální syntetické divadlo s mimořádným podílem hudby a písní a netuctovou prací se světlem. Časem ubylo legrácek a bujného veselí a přibylo poetičnosti, metaforičnosti a hlavně myšlenkové závažnosti. Karel je z těch, kdo probojovávali v českém loutkovém divadle angažované téma - prostě řečeno: aby to, co hraje, bylo o něčem, a to pokud možno důležitém a osobně garantovaném. Příslovečná byla a je jeho metoda nápovědí, nedoslovování: jeho věta, akce, výtvarné gesto... řekne právě jen tolik, aby bylo jasno - ale to hlavní si musí doložit divák sám. Výsledkem je poetická groteska prodchnutá skutečným humorem (jakkoli mnohdy nahořklým) jako způsobem vnímání světa.
Svým divadlem, režijními spolupracemi i jako lektor mnoha seminářů vychoval nejednoho loutkáře a divadelníka od generace svých vrstevníků po dnešní dvacátníky. Ne snad následníky - na to je Karel příliš neopakovatelný originál: kdo z nás vládne tak mistrně jako on loutkářským obrazem, osobitým herectvím i pěvectvím a hudbou.
A hlavně: je to dobrý člověk.

Jarda o necelých dvacet let později vnesl na scénu jiný druh osobnostního herectví a divadla vůbec: odstup skeptického vypravěče s humorem po anglicku suchým, úsečným, leckdy černým až na hranici rakvičkárny. Nejen v něžně optimistickém Medvídkovi Pú si podržel roli oslíka Iáčka, který stoicky přijímá skutečné i domnělé ústrky, neboť dobře ví, že nic lepšího od světa očekávat nelze.
Zpěvák a muzikant Jarda opravdu není (ani to nepředstírá), výtvarně se drží spíše minimalismu možného a nutného, zato celou svou sílu projevuje v dramaturgicko-režijní souhře slova, akce a nápaditých scénograficko-technologických řešení - a především v herectví. Zatímco Karel se vyvíjel, Jarda zrál. Za těch třicet let, co ho znám, pracuje na dokonalosti, hutnosti a přesnosti svých hereckých gagů a celého výrazu. A v tomhle oboru vybrousil sebe i své hlavní (spolu)žačky Dádu Weissovou a Romanu Zemenovou (zvanou Habaďůra neboli Hába) téměř k dokonalosti.
Karel vládne patosem filosofujícího barda, Jarda skepsí nezničitelného kašpárka a tak má k absurditě ještě o kus blíž. To mu v době, kdy se absurdita stala téměř povinnou módou, přináší i mnohé napodobitele, kteří mu však, jak už to bývá, většinou nesahají ani po kotníky. Originál je vždycky jenom jeden a jeho podstata netkví jen ve vnější formě.

Tak ať nám ti dva originálové žijí - ne snad ještě jednou tolik, to by nebylo fér a kdo ví, jestli by o to stáli - ale dlouho, úspěšně a hlavně šťastně!
Luděk Richter, 2009