Texty: Miletín, Muzeum českého amatérského divadla, 2006, Hromada 2006, podzim, Národní divadlo českého Podkrkonoší, čl V. Šrámkové

Národní divadlo českého Podkrkonoší
(Z ochotnického nadšení vzniklo jedinečné divadelní muzeum, první v České republice!) Podkrkonošský Miletín má necelých devět set obyvatel a kromě toho, že je rodištěm Karla Jaromíra Erbena, může se pyšnit další obdivuhodnou a stále živou kulturní tradicí - ochotnické divadlo se tu začalo hrát téměř před 180 lety. A hraje se stále. V roce 1827 shromáždil kolem sebe tehdejší kancelářský úředník Josef Suldovský několik ochotníků, převážně studentů, např. Karla Erbena, Jana Laušmana, Jana Hlavatého, Jana Rychteru a Víta Levita a ti brzy sehráli první české divadelní představení. Na jednoduchém jevišti U Františků, což bylo na staré poště v dolním rohu náměstí. Miletín, podobně jako celé Podkrkonoší, je tedy i kolébkou českého divadla. Od nápadu k činu Myšlenka založit muzeum českého divadla není nová. Ozývala se už za první republiky, ožila v padesátých letech minulého století, kdy například dělnický divadelník František Kubr přišel s nápadem založit muzeum ochotnického divadla v zámku v Chlumci nad Cidlinou. Ale zůstalo jen u záměrů.
Někdy však od nápadu k činu nemusí být daleko. Miletínští ochotníci uspořádali v roce 2002 výstavku ke 175 letům trvání ochotnické aktivity v obci a ke 135 letům od vybudování divadla v Sousedském domě, v němž hrají dodnes. V té době v pražském Národním informačním a poradenském středisku pro kulturu (NIPOS), které se už několik let zabývalo historií ochotnictva, vrcholily práce na dvoudílném Místopisu českého amatérského divadla. Do Miletína se na sběr informací a dokumentů vydal Jiří Valenta, hlavní “motor” Místopisu a mezi malovanými oponami procházel s autorem výstavy a vedoucím divadelního souboru Erben a tehdejším starostou, Miloslavem Hýbnerem. Nejstarší opona je z roku 1867, novější z roku 1921 namaloval místní malíř Miloš Středa, který také vymaloval historicky cennou sérii jevištních prospektů - bez těchto dekorací se ve dvacátých letech 20. století žádné divadlo neobešlo. Jenže ty se už na výstavu nevešly - což je problém všech objemných trojrozměrných památek na činoherní divadlo. Vždycky jsou to velké kusy, nní kde je skladovat a Nerudovské „kam s ním“ je důvodem, proč věci, které zachycují vznik divadelní inscenace, jak “to” staří ochotníci „dělali“, nenajdeme dokonce ani v divadelním oddělení Národního muzea. Debata o prospektech však u stesků neskončila, slovo dalo slovo a zrodila se myšlenka, jak ochotnické poklady ukázat veřejnosti. A možná by zůstalo jen u nápadu, nebýt velkorysé nabídky majitele miletínského zámku, Ondřeje Stýbla. Sám původně herec ctí rodinnou tradici - jeho babička Marie, majitelka zámku, byla členkou spolku Erben, otec Václav, herec kladenského divadla a na miletínském jevišti začal hrát. Ze zámku, který Stýblova rodina používá jako svoje rekreační sídlo, dal současný majitel k dispozici jedno patro - prostornou centrální chodbu a šest sálů levého křídla. Tuto část taky na vlastní náklady upravil a nájemné stanovil velkoryse – jednu korunu ročně! A co bylo dál To ví nejlépe Jiří Valenta, byl u tvorby muzejní expozice od samého počátku: “Miletínští ve spolupráci s majitelem zámku se postarali o výstavní prostory a zajistili finance, já se postaral o výběr a sběr exponátů, navrhnul scénář expozice a zajistil spolupráci NIPOSu. Pak došlo na shromažďování informací získaných při práci na Místopisu českého amatérského divadla a dvě tažení severovýchodními Čechami, od muzea k muzeu, od souboru k souboru. Snažil jsem se získat kopie objevených dokumentů či části dochovaného jevištního vybavení. Dodnes vzpomínám na půvab divadelních skladišť, rekvizitáren, půd vesnických hospod s truchlivými a zapomenutými pozůstatky práce ochotníků.
Nejtrudnější chvíle jsem zažil v Podůlší, kde jsme pro expozici získali krásnou malovanou starou oponu. Na jedné půdě jsme mezi senem a slámou našli pozůstatky místního divadelního vybavení, všelijakých kulis, osvětlovacích ramp a podobně. Už to nešlo zachránit, věci se rozpadaly pod rukama. Tak bych si přá, aby miletínská expozice inspirovala obce, soubory i jednotlivce k záchraně všeho, co po ochotnících zbylo a co je dnes zasuto někde v koutě. Radost se mě naopak zmocňovala, když jsem viděl pečlivě uspořádané archivy některých spolků. Třeba právě miletínský Erben má takový. Scénář budoucí expozice, který posoudila skupina zkušených divadelních historiků.”
Ohlasy divadelního ochotnického muzea mezi odborníky
“Národní divadlo českého Podkrkonoší - to je láskyplný název expozice, jejíž ideální podoba byla vtělena do scénáře. Zachycuje vývoj od prvních kroků divadla „z ochoty“, které se odehrály právě v Podkrkonoší. Sály jsou členěny tematicky: od počátků obrozeneckého divadla k rozkvětu ochotnického divadla v Československé republice.”
“Je logické, že Miletínští chtějí prezentovat vklad svého spolku do společné ochotnické pokladnice, a protože jsme ve východních Čechách, kde divadlo vždycky kvetlo - i dnes se tu hraje dobře -, nechybí tu síň současných impulzů. Jsme ale zároveň také v Česku L. P. 2006, a tak je stejně tak logické, že uskutečnění celého projektu narazilo na překážky finančního rázu. Ty přinutily realizátory k dočasnému omezení, protože získané prostředky stačily sotva na vybudování vstupní části a rozhodně nemohly naplnit požadavky architektů, kteří měli navrhnout výtvarné řešení celé expozice. Počáteční rozběh omezily peníze, částky z centrálních rozpočtů byly minimální. Možná, že výši dotací nešťastně ovlivnilo slovíčko „Podkrkonoší“ v názvu expozice. Centrální donátory „vyvinilo“ z větší účasti, protože mohli odkázat na to, že jde o záležitost krajovou. Takže, kraji, pomoz! Pomohl, ale nestačilo to. Nikdo si nejspíš neuvědomil, že jde o první muzejní expozici svého druhu. Vzhledem k tomu, co divadlo, a to právě i divadlo ochotnické, znamenalo a znamená v české kultuře, by se dalo říci, že je tu i jistý dluh.”
“Zaráží nás, že v naší zemi máme (a zaplaťpánbůh za to) dvě státem zřizovaná profesionální muzea loutkářská, jedno v Chrudimi (od roku 1951), druhé nedávno značným nákladem otevřené v Prachaticích, třetí - tentokrát asi krajem a městem - připravované v Plzni. Ale expozice divadla činoherního, natož ochotnického, neexistuje. Z tohoto pohledu je občanský a kulturní čin Miletínských příkladný a hodný státní podpory.” Kouzelný svět divadla Nadšenci ze spolku Erben ani tvůrce expozice Jiří Valenta to však nevzdávají. V sobotu 12. srpna byl v Národním muzeu českého divadla podkrkonoší zahájen částečný provoz. Umístění expozice v mapě České republiky nabízí, aby se propojila se současným ochotnickým životem - jistě sem zabočí ochotnické soubory, které téměř kolem Miletína projíždějí na Jiráskův Hronov, do Trutnova na Dětskou scénu nebo třeba do Červeného Kostelce, kde se pořádají krajské divadelní přehlídky, o prázdninách zřejmě zavítají na miletínský zámek rodiny s dětmi, které se tu určitě nudit nebudou, cyklisté, turisté. A miletínský zámek dosud nikdy nebyl přístupný veřejnosti.
Hned za vstupními dveřmi je uvítá slon ze slavné inscenace Verneovy Cesty kolem světa za osmdesát dní, kterou vysočtí ochotníci čas od času uvádějí už téměř sto let. Slon je zrestaurovaný podle fotografie z roku 1926. Zaujmout určitě malované opony, různí panáci v kostýmech z inscenací, které se proslavily. Návštěvníci (zvlášť děti) si leccos mohou vyzkoušet, třeba nasvítit inscenaci na jevišti, nalíčit se nebo si v kostymérně navléct královský plášť, zaburácet hromem a seslat na zem déšť.
Muzeum ještě nemá definitivní podobu, ale návštěvníci si mohou prohlédnout zajímavé kusy historického jevištního zařízení, promítnout vybrané videoklipy ze slavných amatérských inscenací či jejich celý formát. Jedním z exponátů je i pokladnička, do níž Hronovští sbírali peněžní dary na výstavbu dnešního Jiráskova divadla (ani tehdy stát stavbu moc nepodpořil, jak dokumentuje ostrý dopis architekta Jindřicha Freiwalda, rovněž vystavený v expozici). Pokladnička ostatně bude sloužit i původnímu účelu - na příspěvky návštěvníků k dostavbě divadelní muzejní expozice.
Dr. Vítězslava Šrámková
Převzato z týdeniku Český rozhlas