Praha, Divadla 3 + 1, Tlustá.
HULEC, Vladimír: Té lidské řeky proud. 43. Šrámkův Písek (28.5. – 30.5.2004)(viz texty u přehlídky)
Tak hned první představení – Tlustá pražského Divadla 3 + 1. Hra o anorektičce Anežce Nejedlé by se dala doporučit všem, kdo chtějí spáchat sebevraždu. Hlavní hrdinka je v permanentní depresi. Postavy kolem ní ji psychicky i fyzicky mučí a znásilňují. Pronásleduje ji i její minulost. Divák neví, co je realita, co sen, co byla láska a co jen fikce, co je skutečná postava a co smrt. „Tenhle svět je tak zasranej, že nestojí za to žít,“ říká Anežka a my jí to věříme. Ten pocit je zoufalý, silný a herečky jej prožívají plnou vahou svého mládí, ať již jde o Karusolinku Liškovou v roli Anežky, Marse Magdovou v roli Smrti, tudíž staniční sestry, či Catherine Mikanovou coby Sestry Amáty, holky, co má ráda holky. Divadelně to však skřípe. Scenárista a režisér Karel V. Dlabač dal dívkám přece jen příliš velký úkol, který byl nad rámec jejich hereckých i jeho režijních možností. Ani tanec ani pohybové divadlo, ani činohra ani divadlo symbolu a slova. Všechny bolesti světa nelze tak najednou „vykřičet“, všechny dosud skrývaná tabu tak přímočaře sdělit a svět kolem obžalovat. Inscenaci chybí magie, tajemství, srozumění, autenticita prožitku. Je tezovité, herecky nenápadité, režijně i scenáristicky jen jakoby nahozené, nedotažené, nepropracované. Škoda. Věcí hlubinných se jen opatrně dotýká.
Tak hned první představení – Tlustá pražského Divadla 3 + 1. Hra o anorektičce Anežce Nejedlé by se dala doporučit všem, kdo chtějí spáchat sebevraždu. Hlavní hrdinka je v permanentní depresi. Postavy kolem ní ji psychicky i fyzicky mučí a znásilňují. Pronásleduje ji i její minulost. Divák neví, co je realita, co sen, co byla láska a co jen fikce, co je skutečná postava a co smrt. „Tenhle svět je tak zasranej, že nestojí za to žít,“ říká Anežka a my jí to věříme. Ten pocit je zoufalý, silný a herečky jej prožívají plnou vahou svého mládí, ať již jde o Karusolinku Liškovou v roli Anežky, Marse Magdovou v roli Smrti, tudíž staniční sestry, či Catherine Mikanovou coby Sestry Amáty, holky, co má ráda holky. Divadelně to však skřípe. Scenárista a režisér Karel V. Dlabač dal dívkám přece jen příliš velký úkol, který byl nad rámec jejich hereckých i jeho režijních možností. Ani tanec ani pohybové divadlo, ani činohra ani divadlo symbolu a slova. Všechny bolesti světa nelze tak najednou „vykřičet“, všechny dosud skrývaná tabu tak přímočaře sdělit a svět kolem obžalovat. Inscenaci chybí magie, tajemství, srozumění, autenticita prožitku. Je tezovité, herecky nenápadité, režijně i scenáristicky jen jakoby nahozené, nedotažené, nepropracované. Škoda. Věcí hlubinných se jen opatrně dotýká.
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.