AS 2000, č. 2. Dopis souboru k padesátinám.

Milý Láďo,
narodilo jsem se Ti v roce 1986. S nezvyklým jménem Rádobydivadlo Klapý a se svými třemi herci jsem se zjevilo na české amatérské scéně v lednu 1987. Na mé první krajské přehlídce v Žatci jsi se nesmazatelně vryl do paměti všech přihlížejících, když jsi v šatně po představení v návalu čirého zoufalství přetrhl celý scénář Dílie napůl. Důvod? Hrálo jsem hru Zeď a zeď jako kulisa měla na konci představení spadnout. Leč - jak se to tak někdy přihodí - nespadla. Získal jsi tehdy přezdívku \"Divoký Valeš\" a zdálo se, že po právu. Nikdy jsi mne nevedl po vyšlapaných cestičkách, raději jsi mě vláčel houštím a nechal své srdce zraňovat ostrými trny nepochopení a nesouhlasu. O to víc pak hřálo, když se někde objevil květ souznění a uznání. Jeho vůně Tě povzbuzovala ve Tvém upřímném úsilí uchopit a ukázat svět osobitě a po svém.
Měl jsi mnoho odpůrců, ale nejeden z nich je dnes Tvým přítelem. A Ty teď sám jezdíš po přehlídkách jako porotce a předáváš své zkušenosti jiným.
Já jsem mezitím rostlo a prodělalo několik dětských nemocí. Často jsem bylo svéhlavé a neposlušné a nechtělo jsem se řídit Tvým vedením. Kolik infarktových situací jsi kvůli mně prodělal, o tom je mi až hanba mluvit. A přece jsi mě nikdy neopustil. Dál mi děláš dramaturga, režiséra, řidiče, kulisáka i proviantního důstojníka a všemožně o mne pečuješ.
Jen jednou přišla vážná krize - s takovou opravdovostí jsi tvrdil, že končíš a budeš raději hrát fotbal, že jsem se opravdu začalo bát, co se stane se mnou. Ale Tvé zjizvené divadelní srdce mne nedokázalo opustit. Rány se zacelily a Ty ses pustil do další práce s ještě větším úsilím.
Jen ten, kdo sám něco podobného zkusil, dokáže pochopit, jak nesmírné množství energie musí vynaložit člověk, který chce na malém městě udržet divadelní soubor. Není kde zkoušet, nejsou peníze na kulisy, na kostýmy, na celou divadelní režii. Ale Ty ses nikdy nevzdal, vždy jsi dokázal nalézt sponzory, kteří mi tak či onak umožnili žít dál. Za to jim patří můj vřelý dík.
Teď jsem v pubertě a léty jsem se rozkošatilo. Dnes již víc než tři desítky lidí čekají, až zavoláš a řekneš: Mám pro tebe roli. A oni rádi přispěchají a ponoří se do toho zvláštního omamného světa. Nehledí na čas ani na finanční náklady - nakazil jsi je svou magickou nemocí zvanou Divadlo. Ty sám jsi jí propadl úplně, vyzařuje z Tebe přímo hmatatelně, je to Tvůj život.
Nechci z Tebe dělat ideálního hrdinu, jsi jenom člověk a jako každý máš své chyby. Ale tomu, koho milujete, odpouštíte přeci jeho slabůstky. A jako Ty máš rád mne, i já Tě mám rádo.
A nálepka \"Divoký Valeš\"? Již dávno jsem Tě prokouklo. Je to jen škraboška, která zakrývá duši citlivou, obnaženou a lehce zranitelnou. Kolikrát jsem vidělo slzy ve Tvých očích, a nebyly to slzy vzteku, ale dojetí. To když se mi podařilo zvládnout svou roli až k opravdovosti. A to také je jediná odměna, kterou Ti mohu dát za Tvou obětavou péči.
Nechci tady vypočítávat, kde všude jsem hrálo a jakých úspěchů jsem dosáhlo. Koho to zajímá, najde můj životopis na internetu. Důvodem mého psaní je ten fakt, že 7. 5. 2000 Ti bude kulatých padesát let. Ať se Ti splní všechny Tvoje sny a přání. Sobecky Ti přeji, aby se Tvé dlouhodobé plány se mnou úspěšně dokončily a Ty ses ve zdraví a pohodě dožil svého seniorského divadla v domově důchodců. A prosím Tě, neopouštěj mne, jinak zahynu.
Tvoje zlobivé a milující
Rádobydivadlo Klapý