HRDINOVÁ, Radmila: Recenzce hry Pelikáni v pustině. Zpravodaj JH 2005.

Pelikáni s prošlou
záruční lhùtou
Zlínský soubor Malá scéna sehrál na jevišti
Sálu Josefa Čapka tři aktovky Valentina
Krasnogorova pod společným názvem
třetí z nich Pelikáni v pustině. Inscenace
je věnována brněnskému režisérovi,
duchovnímu otci divadla Husa na provázku
Peteru Scherhauferovi, který tento text
ve vlastním překladu uvedl na provázkovské
scéně tuším v polovině 80. let jako Tři
patrony z jedné sumky.
První povídka Sólo pro dva hluché staví
na jednoduché situaci, kde z ničeho nic
mezi manželi vyroste neviditelná skleněná
stěna jako důsledek - znak jejich ztracené
schopnosti vzájemné komunikace. Oba
herci zlínského souboru kolem této
základní situace vytvořili řadu situačních
gagů, takže se jim podařilo docela úspěšně
odvést pozornost od textu, který velice
prvoplánovým způsobem pojmenovává to,
o čem se hraje.
Druhá aktovka Pověz mi, o čem sníš
ale už naplno odkryla slabiny hry, v níž
se způsobem televizních Bakalářů vede
dialog o konfrontaci „přízemního“ snu ženy
o rodinném domku a „tvůrčího“ snu muže,
údajného spisovatele, o knize, kterou hodlá
oblažit lidstvo, zatímco ve skutečnosti sní
o ženě, jež je atraktivním protikladem jeho
teplákové manželky. Ve třetí aktovce existují
vedle sebe paralelně tři příběhy - jakéhosi
socialistického Oblomova, který v dialogu
s lékařem hledá smysl svého života, chroptící
stařenky plížící se v dramatickém kolapsu ke
stolku s prášky a osamělé ženy, prožívající
trauma z návštěvy zpustlíka, jemuž jde jen
o sex, zatímco jí zřejmě o duševní splynutí.
Jistěže, trochu to ironicky zjednodušuji, ale
zase ne o tolik, protože Krasnogorovův řídký
a umluvený text opravdu mnoho nenabízí.
Věty typu „Když člověk nežije, jak by
chtěl, je to na zbláznění“ nebo „Kde je ten,
komu bych podal pomocnou ruku?“ se dají
z jeviště těžko říkat zcela vážně a uvěřitelně.
Herci zlínského souboru to ale takto činí
a tím víc odhalují prázdnou rétoričnost
Krasnogorovova textu, který, obávám se,
byl těžko hratelný už v době své premiéry.
Nepamatuji se na Scherhauferovu inscenaci
v Divadle na provázku, ale zažila jsem řadu
podobných úliteb dobovému požadavku
hrát sovětské autory z tehdejší vlastní
dramaturgické praxe a obávám se, že bych
po tomto textu nesáhla ani v 80. letech. Byly
i kvalitnější hry.
Zlínskou inscenaci uváděl efektní prolog,
v němž jakási slečna Míša se svými kamarády
slibovala divadelní magii či erotické orgie, ale
následovali oni televizní Bakaláři - scénou
a kostýmy počínaje a pravdpodobnostně
televizním psychologickým herectvím konče.
V programové brožuře se praví, že jde o hru
o neschopnosti naslouchat si, samotě v nás
i kolem nás a o snech. Jistěže, ale o tom se
dá hrát i méně přímočaře a prvoplánově.
Oceňuji upřímnost a zaujetí zlínských
herců, ale myslím, že mohla být věnována
kvalitnější předloze. Tato způsobem, jakým
se k daným tématům vyjadřuje, má opravdu
už delší dobu prošlou záruční lhůtu.
Radmila Hrdinová