Texty: HULEC, Vladimír: AUDIMAFOR, AS 2006, č. 2

AČ JSEM VE TVÉM OKU REK
SEŽRALAS MI OKUREK
Dvojice autorů referuje o přehlídce AUDIMAFOR
aneb Kostelecký kostlivec
Kostelec nad Orlicí 24. – 26. 3. 2006

V Kostelci nad Orlicí soutěžila východočeská amatérská divadla o postup na tři přehlídky: Náchodskou prima sezónu, Šrámkův Písek a Wolkrův Prostějov. Hned na začátku je třeba říci, že v Kostelci divadelní experimenty pracovaly básnickými a obraznými prostředky a že divadla poezie byla současně experimentující.
Na přehlídce se projevil silný vliv dlouhodobě pracujících a systematicky vedených základních uměleckých škol a jejich vůdčích osobností: dvě inscenace vzešly z dílny ZUŠ v Ústí nad Orlicí, čtyři vznikly v různých dílnách divadla Jesličky v Hradci Králové, Základní umělecká škola ve Vysokém Mýtě přivezla jednu inscenaci. Vedle nich se ovšem jako silný tvůrčí element představil zcela nezávislý, „ne-školní“ soubor Triarius z České Třebové (dvě inscenace) a hyper-nezávislý, vůči veškerému „spoutanému“ divadlu se vymezující soubor Dred z Náchoda, který svými provokativními postoji (spíše mimo představení než v něm) jako by maskoval vlastní bezradnost a zranitelnost na poli divadelního umění. Autentická tvorba souboru DNO z Hradce Králové těží z výchovy, jíž se herečkám dostalo v ZUŠ Na Střezině – Jesličkách, jejich inscenace však už je nesena charakteristickou vlastní poetikou, která představuje v divadelnictví Hradce Králové samostatný fenomén. Za překvapení přehlídky je pak třeba považovat pardubický DS (a)Maťák, byť měl nastoupit na zcela jinou postupovou linii. Doufejme, že se na ni dostane.

O DOBĚ. A O SOBĚ...
Samostatný fenomén je v Hradci vedle zmíněných Jesliček a DNO také divadlo Dospělá embrya, jež pracuje pod střechou Jesliček, ale stylem, věkem a složením souboru je rovněž samostatným tělesem s vyhraněnou vlastní poetikou. Ta spočívá do značné míry na autorství Jana Dvořáka, který osobitým způsobem pracuje s literárními texty, jejichž motivy vtěluje do vlastních her šitých na míru početnému a co do typů značně různotvarému souboru.
Že literatura a vůbec umění 50. let 20. století má vedle tehdy oficiálního proudu stupidně budovatelské a agitační linie tvořené autory – kulturními prominenty režimu a vedle povýtce duchovně orientované literatury vzniklé pod tíhou komunistických koncentráků a perzekucí ještě třetí, umělecky silný proud, už sice není popíráno, ale přesto si to ještě málo uvědomujeme. Umění inspirované periférií, estetikou a etikou práce a sociálního cítění, umění, které stalinismus a papalášský socialismus odmítlo spojit s levicovými ideály permanentní revoluce, je přitom reprezentováno zcela zásadními jmény: Bohumil Hrabal, Jiří Kolář, sestry Válovy, Vladimír Boudník a Egon Bondy, ve filozofii známý pod vlastním jménem Zbyněk Fišer, jsou jen někteří významní tvůrci té doby. Jejich svět neúnavného hledání smyslu existence i umění, plný hledání, sebezničujících gest a vášnivého, vskutku (řečeno s Boudníkem) explozívního výrazu, spojuje Jan Dvořák ve své „pesimistické komedii z let padesátých a sedmdesátých“ O době. A o sobě... s umírněně lyrizujícími texty Ludvíka Aškenazyho a s vlastním osudem. Výsledkem je monumentální freska pro 22 herců, sestavená z motivů Hrabalových slavných existenciálních próz Něžný barbar a Příliš hlučná samota, veršů sbírky Totální realismus Egona Bondyho a z již zmíněných Aškenazyho Dětských etud a Milenců z bedny. V osobním příběhu vojáka, t.č. v základní službě v roce počínající normalizace let sedmdesátých, figuruje poslední pražský soukromý výčep strýce Františka, „Hráz věčnosti“ s Bondym a Vladimírkem, „sběrné surovosti“ s Hanťou, tatínek intelektuál, poslaný za trest do výroby a vykazující některé životopisné rysy „doktora“ Bohumila Hrabala, a jemná, slušná maminka, která si s dobou, v níž žije, vůbec neví rady. V základním rozvrhu předkládá Jan Dvořák téma dvaceti let komunistické totality výrazně osobitým autorským gestem. Velký citový i poetický potenciál však si sám sobě do značné míry ničí: dílem proto, že se inscenace rozpadá vlastní vahou, neunese početnost svého obsazení, je herecky nevyrovnaná, v situacích nevyložená a dramaturgicko-režijně nedomyšlená a nedůsledná, a druhým dílem proto, že v interpretaci slavných hrabalovských postav jde cestou bodrosti a povšechného realismu, v němž se myšlenkový i poetický náboj rozplývá. Inscenace pak nepůsobí ani jako drama (na to z ní příliš trčí literatura), a bohužel ani nepracuje s autentickým básnickým potenciálem použitých textů, takže se sama zříká metaforického přesahu, jenž by ji přiblížil divadlu poezie. Tento pokus o vystižení podstaty věci však rozhodně nemá být odsudkem. Inscenace totiž říká nejenom zjevné pravdy o komunistickém režimu, ale i hlubší skryté pravdy o důstojnosti lidské práce, o velikosti životního díla, které podle druhu nadání může být dobrou hospodou i moderní grafikou, o hodnotě zvané rodina, tradice, kultura. O tom, že umělec a filozof nemůže nikdy být maloměšťák. Že krása a pravda jsou sestry (to vyznívá nejlépe ve zhudebněných Bondyho básních zpívaných harmonikářkou). Inscenace je sama sobě příliš hmotná, potřebovala by širší tvůrčí tým, prospěla by jí přesnější dramaturgie a pevná režie (to vše – a k tomu ještě jednu z předních rolí má na sobě autor Jan Dvořák). Výběrovým kritériím zmíněných národních přehlídek nestačila, „nesoutěžní“ publikum však bude oslovovat a dokážou-li se její početní herci sejít k dostatečnému počtu repríz, jistě se ještě dotáhne a zpřesní.

OKNA A JISTÝ POČET ROZHOVORŮ
Nominaci na Wolkrův Prostějov získala inscenace Divadla Jesličky, skupiny Emy Zámečníkové Okna. I tato inscenace je výrazně autorským projektem, texty, pokud jsou použity, jsou dílem herců nebo jsou vybrány z běžného prostředí (v jednom z oken je použito komunikačně teoretického verbálního smetí). Každému z herců souboru patří jedno „okno“, v němž hraje svou postavu, příběh, hru. Výrazná osobnost (momentální protagonista) hraje svůj příběh vždy v interakci s dalšími postavami. Inscenace je velmi působivá svou kontaktností i souhrou, ač postavena na sólech, působí výrazně kolektivní energií. Poezie v ní vzniká souhrou výtvarných, hereckých i textových prostředků, výpovědi jsou dotvářeny světlem a přesnou prací s výborně vybranou hudbou. Výstupy jednotlivých herců v „oknech“ jsou co do obsahu nevyhýbavé, konkrétní, nezazní žádná obecně lyrizující banalita, herci, a zejména herečky jsou ve svém výkonu až krutě otevření. V inscenaci se spojuje autentický osobnostní přístup s vůlí a schopností k vytvoření esteticky vyhraněného tvaru.
Soubor Triarius z České Třebové byl na Wolkrův Prostějov doporučen s inscenací textů Alexandra Vvěděnského Jistý počet rozhovorů. Tři muži hrají texty Charmsova souputníka ve skupině Činari s minimem vnějších prostředků, účinek spočívá zejména na robustním herectví rozdílných typů (jako by se tvůrci odkazovali ke klasickým modelům ruské literatury typu Bratři Karmazovi a podobně), nezúčastněně komentovaném distancovanou ženou. Tři muži hrají v domě, kolem domu, v místnosti, kolem stolu, kolem točícího se gramofonu, jenž v kombinaci se sklenicemi a čirou tekutinou přináší výtvarná a poetická překvapení. Absurdní, poněkud morbidní, zemité představení, jež dokládá, že poezie není totožná s tenkou, astenickou lyrikou, ale současně je i robustní, násilnická, tělesná. K nedostatkům inscenace patří ne úplně zvládnutá textová a mluvní složka, herci, jimž je evidentně bližší fyzická akce, někdy zanedbávají význam textu nejen ledabylou dikcí, ale i nezřetelným významovým členěním. Jako celek však inscenace zasahuje schopností objevit poezii nečekaným způsobem na neočekávaných místech. Navíc některé své chyby může ještě napravit.
Další inscenací, aspirující na postup na Wolkrův Prostějov, byla adaptace Dykova Krysaře souboru Fikariáti ZUŠ z Vysokého Mýta. Inscenace působila jako bohužel dost typický výsledek práce základní umělecké školy. Jednotlivé pěkné motivy a složky v ní zůstaly jakoby nepochopeny, s výtvarným řešením, nabízejícím různé plány rozehrávání, se nepracovalo (výtvarka a dramaťák se nepropojily), analýza klasického textu a dramaturgicko- režijní příprava jako by se zastavily v prvním momentě, kde klasická předloha zahrála na strunu citové zkušenosti a vnímavosti souboru. Došlo pak neodvratně k tomu, že místo, aby vnitřním souzněním s Dykovým Krysařem udělal soubor krok výše, naopak si Dyka stáhl a přizpůsobil k sobě. Úprava (a pak i interpretace) postrádaly místy elementární logiku a vedly k nahodilým řešením jakoby z nouze.

OFÉLIE, MARU A JARU
Tvůrčí prostředí LDO ZUŠ z Ústí nad Orlicí (pod vedením Markéty Světlíkové) se představilo v Kostelci nad Orlicí dvěma inscenacemi. Zatímco Utopení Ofélie bylo divadelně vkusnou, ale nevzrušivou jevištní kreací podprůměrného textu Aleny Prokopové (autorku, knižně publikující v 70. letech, dnes nikdo nezná), z níž vyčnívala výuka a účel, inscenace textu Rusky Musy Pavlovové Veselá skleróza aneb Řek okouzlila jednoduchostí a vervním herectvím. Hříčku bychom mohli nazvat absurditou, svojí zálibou ve stařeckých myšlenkových bizarnostech připomíná Smočkovo Podivné odpoledne doktora Zvonka Burkeho. Jednoduchá inscenace se odehrává mezi třemi herci kolem jednoho stolu, kromě oproštěného herectví slouží jen potrhlé kostýmy a příruční výbava dotyčného Řeka ze sousedství. Herecké výkony Anny Kukuczkové a Magdalény Tkačíkové (sousedky Maru a Jaru) jdou z podstaty situace, humor celé věci spočívá v důslednosti, s jakou se pohybují herci v souřadnicích absurdity. Oprávněná nominace na Náchodskou Prima sezónu.
Alena Zemančíková

NEPOKOJÍČKY, NORWAY.TODAY
Třetí přehlídkou, o kterou se tradičně v Kostelci soubory ucházejí, je Šrámkův Písek. A je vždy uvnitř poroty diskuze, jaké divadlo se vlastně v Písku má prezentovat, jaké tam nominovat či doporučovat, zda tam přináleží pouze věci experimentálního charakteru, nebo zda je ŠP otevřen i tradičnějšímu divadlu v provedení mladých tvůrců (divadlo mladých), či zda… Ne, tuto diskuzi nebudu dál rozvíjet, neb jde o nekonečný příběh, stejně nekonečný, jako je nekonečný příběh samotného divadla. I letos byla tak porota postavena před nejednoduchou volbu. Na jedné straně razantní experimenty, odvážné či naopak velmi jemné cesty k otevřenému, neuchopitelnému divadlu (Dred Náchod, Triarius Česká Třebová, DNO a Jesličky Hradec Králové), na druhé straně moderní současný text ve vynikajícím, ale víceméně divadelně tradičním podání mladých herců (DS (a)Maťák Pardubice) a někde úplně jinde satirické autorské divadlo (Idy a Otík Svitavy) či sympatický pokus nahlédnout dobu nedávno minulou skrze osud perzekuované rodiny a skrze díla perzekuovaných autorů (Dospělá embrya Hradec Králové).
Nominaci si nakonec odnesly Nepokojíčky hradeckého divadla DNO. To po odchodu rozhodující části svého souboru (Jiřího Jelínka, Johany Švarcové, Jiřího Knihy a manželů Kratochvílových) do Brna a Prahy hledá nové cesty, jak uchovat a rozvíjet vlastní poetiku, jak nepřešlapovat na místě a vytvářet stále něco originálního, jedinečného. Nepokojíčky svou formou navazují na inscenaci Ani Anička, ale Alenka souboru (tentokrát) PES z Městečka Trnávka, jež se před dvěma lety probojovala až na Jiráskův Hronov. I tu tehdy vytvořili členové a přátelé divadla DNO, byť sdružení pod jiným jménem. Tehdy i teď přinášejí herci na jeviště sebe samé, své dětství, své hračky, šminky, vzpomínky, bizarní příběhy, vztahy, které na místě rozvíjejí. Zatímco před dvěma lety čtveřice dvou dívek a dvou mladíků na jevišti z velké části improvizovala, je současná inscenace tvarově i režijně pevnější. Čtyři dívky se v různých etudách-(ne)pokojíčcích na (opět otevřeném) jevišti střídají. Někdy jsou samy, jindy ve dvou, ve třech. Každá přináší trochu jinou poetiku, trochu jiný úhel pohledu na sebe i svět kolem. Zuzana Vítková je jemná, hravá, stále jako by překvapená a neskonale zvídavá. Diana Čičmanová je naopak robustní a přímočará, Dominika Špalková zas razantní, neustále usměvavá, vždy praktická a pragmatická. A Markéta Stránská vyrovnaná, klidná, komunikativní a ironická. Někdy to divadelně ještě skřípe, ne vždy dokážou herečky (a autorky inscenace) rekvizity či situace dostatečně rozehrát a zvládnout, ale nasazení všech a „odevzdání se“ svým příběhům jsou natolik silná a přesvědčivá, že jim divák rád tyto prohřešky promine. Zvlášť když v dlouhých mezihrách zní z reproduktorů krásné písničky Matěje Pospíšila a Jiřího Jelínka (ten měl navíc nad inscenací režijní dohled). Ostatně rým jedné z nich jsme zvolili i jako titul této reportáže. Buďme zvědavi, jak se do Písku inscenace promění a jak tam uspěje. Nepokojíčky jsou totiž velmi křehké zboží. Více než u jiných inscenací totiž záleží nejen na hercích (na nich hlavně), ale také na atmosféře a prostředí, kde se bude hrát. Nejlepší by byly skutečné dívčí pokojíčky…
To hra Norway.Today do žádného pokojíčku nepatří, ale jedině na dobře vybavené divadelní jeviště. Text současného německého dramatika Igora Bauersimy, blízký Topolově Kočce na kolejích, ovšem odehrávající se dnes a posouvající téma pocitu životní prázdnoty a marnosti do tragičtějších poloh, zpracovali představitelé hlavních rolí a současně režiséři Kristýna Hypšová a Mirek Bažant, členové DS (a)Maťák Pardubice, s bravurou a hereckou i režijní suverénností, jíž nelze moc co vytknout. Příběh vzali za svůj, s postavami se generačně i způsobem myšlení a chování ztotožnili, přitom nebyli nijak naturalističtí ani popisní. Dokázali zahrát mnohé proměny nálad i vztahu, vnímali temporytmus, poradili si i s některými technickými úskalími, kdy nemohli využít autorem předepsané videoprojekce. Vznikla tak inscenace, jež předčí mnohé z profesionálních českých jevišť a mohla by se hrdě měřit i s velmi kvalitní inscenací téže hry v Divadle Kašpar v Praze. Z plného srdce přeju této inscenaci dlouhý život a úspěch. Porota na ni upozornila programovou radu FEMADu Poděbrady/Divadelní Třebíče, kam tato práce (jak by řekl ministr kultury) sedne jako… V Písku by se jí asi tak nedařilo, ale i tak nakonec obdržela druhé doporučení na ŠP, a to proto, aby se programová rada mohla sama rozhodnout, jaký by měl ŠP vlastně být.
První doporučení získala inscenace Okna královéhradeckého Divadla Jesličky, o které z festivalu referuje Alena Zemančíková.

MAZACÍ HLAVA A TI DALŠÍ
Nedá mi to, abych aspoň nezmínil některé další účastníky přehlídky. Milou parodii na marlowovské detektivky s pokusem o netradiční způsob zpracování a provedení nabídl soubor Idy a Otík z Dramatické školičky Svitavy. Se zjevným gustem napsaná a zahraná komedie Jack´n Jill byla (aspoň pro mne) příjemnou ukázkou typicky studentského divadla. Herci se znají, využívají svých schopností, při psaní textu i přípravě inscenace se evidentně bavili. I když byl výsledek v mnoha ohledech nedomyšlený a nedotažený, byla ona výsledná „nezkušenost“ spíše kladem, nebo, přesněji, právě výrazem toho, čím by studentské divadlo mělo být. Nevedeno zkušenějšími, děláno z libosti a přátelství a myšleno hlavně pro sebe a spolužáky, čímž vytváří svůj vlastní, insitní, jedinečný svět. S divadelními prohřešky a chybami. No a co?
Obdobně, a přitom úplně jinak a z jiných příčin insitní (čti laický, naivní) je soubor Dred Náchod. Jeho performance jsou odrazy intelektuálních a existenciálních frustrací vedoucího souboru Ondřeje Pumra a jeho blízkých přátel. V této sezóně se k nim přidali ještě obdobně zatížení divadelníci J.S.T.E. Artyžok z polské Kudowa Zdrój, což je z Náchoda coby kamenem dohodil. Na Modrém kocourovi v Turnově přesně před měsícem nabídli ještě divadelní zákonitosti aspoň zčásti respektující performanci Lehká zemitá plocha. To se ale už o zpracování textu polského filmového režiséra Jana Jakuba Kolského (1956) Grający z tałerza – Jenž hraje z talíře říct nedá. Předlohou byl režiséru a zřejmě i autorovi úprav Ondřeji Pumrovi scénář k stejnojmennému a mezinárodně úspěšnému Kolského filmu z roku 1995 (Cena jury na VIII. MFF v Tokiu, v roce 2000 jej odvysílala ČT). Jelikož neznám původní film ani scénář, nemohu s plnou odpovědností říct, kde a jak se Pumr předloze blíží a kde a jak odchyluje. Ambice velkého symbolického divadla, zdá se, Pumr měl. Výsledek byl ale v Kostelci na hranici režijní a herecké fušeřiny. Herci se na jevišti motali, neuměli nosit připravené kostýmy, nedokázali pořádně přijít ani odejít, pletli text, překážely jim rekvizity i scéna, vše se dělo zoufale monotónně a pomalu. A tak se dalo mluvit pouze o sympatických záměrech všech účastněných zabývat se na divadle zásadními existenciálními a spirituálními otázkami a používat k tomu silné symbolické obrazy. Některá výtvarná řešení a symbolika byly samy o sobě silné, ve výsledku však právě tato ambice tragicky troskotala na zoufalém neumětelství režiséra, výtvarníka i herců. Jedině snad živě provozovaná hudba obstála.
Jinou zase insitnost nabízí Triarius Česká Třebová. Zatímco při inscenování literárně kvalitních textů mapujících temné stránky lidských duší a dob – tentokrát Vveděnského Jistý počet rozhovorů – jim výsledek vždy vyjde přinejmenším atraktivní a působivý, při pokusu o původní text – vzhledem k Lynchově filmu, se kterým ale nemá nic společného, zavádějícím způsobem nazvaný Mazací hlava – je vlastní ambice zradily. Efektní futuristická forma nebyla naplněná odpovídající hereckou ani obsahovou a literární (textovou) kvalitou, což při spolehnutí se na vážnost a serióznost sdělení vedlo ke křečovitému, tezovitému a vlastně i banálnímu výsledku. Přesto právě tyto soubory – Dred, Triarius, Idy a Otík – jsou možná přesně těmi, které by měly mít na Šrámkově Písku svou platformu. Je velmi dobře, že takoví mimózní šílenci mezi českými divadelníky vůbec jsou. Bez nich by se nedalo snad ani dýchat. A na ŠP by mělo divadlo především dýchat.
Vladimír Hulec