Texty: Vyčichlo, Jaroslav, rozhovor připravila Lenka Lázňovská. AS 2003, č. 5, s. 39 - 40,

SČDO VČERA, DNES A ZĺTRA
AS zpovídá předsedu dr. Jaroslava Vyčichla

SČDO letos oslavuje 35. výročí své existence. Je jasné, že když Svaz dostal povolení k registraci, bylo Pražské jaro prakticky pryč a organizace pak působila dvacet let v období normalizace, takže mnoho nemohla. Musela balancovat mezi chtěným a možným. Přesto SČDO bylo po ÚMDOČ teprve druhým celostátně působícím sdružením amatérských divadelníků. Myslíte si, že i v tak složité době mohla na svou předchůdkyni skutečně navázat?

Myslím si, že ano. S plnou odpovědností říkám, že kdybych nebyl přesvědčen, že SČDO je dobrou organizací, nebyl bych jejím členem. Domnívám se, že bylo malým zázrakem, že vznikla a nebyla rozpuštěna.

Myslím si, že se režim spletl…
Patrně ano. Mohla existovat samozřejmě pouze jako součást Národní fronty. I v limitovaných podmínkách mohla pro amatérské divadlo něco udělat, a to v celostátním měřítku. Mohla ve svých řadách stmelovat ochotníky, mohla jim něco nabídnout. Tím nejpodstatnějším byla různá setkání jak v regionech, tak třeba na plesech v Praze na Žofíně. Byl to možný útěk od problematické reality, útěk do kolektivu stejně zaměřených lidí. Zde se mohlo i leccos říci. Vím, jak to fungovalo v našem souboru v Radnicích. Na půdě amatérského divadla jsme se cítili relativně svobodní. Tak to fungovalo i v rámci celého SČDO. Pod touto střechou mohli členové existovat po svém. Kromě toho existovala celá škála dalších činností. Svaz se podílel na organizaci oficiálních přehlídek, velmi brzy zaštítil přehlídku zemědělských a vesnických divadelních souborů, vymyslel i další přehlídky – Pohárek, Přehlídku jednoaktovek, Divadlo jednoho herce, Kandrdáska, realizoval školu režisérů, scénografů. Přehlídky fungují dodnes ku prospěchu amatérského divadla. Řada jednotlivců i kolektivů na ně vysloveně čekají. Na nich se chtějí představit, na ně se připravují. To dokazuje, že mají smysl.

Zdá se mi, že osou činnosti SČDO byly a jsou oblasti. Ony jsou blízko členům, mohou lépe a pružněji než ústředí reagovat na jejich potřeby. Proč některé fungují a jiné nikoliv? V severních, západních Čechách, na jižní a severní Moravě je jejich působnost nepochybným faktem, jinde jakoby neexistovaly. Je to v lidech?
Určitě je to v lidech. Tato činnost se nedá dělat bez entuziasmu a plného nasazení. Nemluví se mi o tom dobře. Za rok ve funkci předsedy si teprve na to tvořím názor. Navíc, já jsem doma v západních Čechách, kde to vždycky fungovalo. Je jasné, že naše činnost není regionálně vyrovnaná. Bylo to patrné na postupových přehlídkách našich akcí, někde se nekonaly vůbec. Obdobně to funguje v předsednictvu. Někteří předsedové jsou velmi aktivní, jiní ani nepřijedou.

Co s tím budete dělat?
Čeká nás hledání nových cest. To vůbec nebude jednoduché. Budeme muset postupně oslovovat oblastní výbory a mluvit s nimi. Možná, že by bylo dobře oslovit aktivní soubory a pokusit v nich hledat lidský potenciál. Nevím, zda to je možné a nedokážu ani odhadnout, zda je současné SČDO pro mladé lidi vůbec atraktivní.

Po pravdě řečeno také nevím, co atraktivního jim můžete nabídnout. Těžko sjednáte pojištění pro členské soubory jako v Německu, těžko jim nabídnete zjednodušení agendy autorského práva, byť jste se o to pokusili. A co nějaké finanční příspěvky?
Nevím, nejsem skeptik, spíš optimista, ale dřív byla činnost svázána ideologií, dnes nám chybějí peníze. A na nich to často stojí. Větší šance mají v tomto směru jednotlivé soubory než celá organizace. Mohu argumentovat vlastním souborem. Sehnat 3x 20 tis. Kč lze, ale sehnat několik milionů pro organizaci, které by potřebovala, určitě ne

To vypadá, že rezignujete na silnou organizaci. Vy nebudete přesvědčovat soubory, aby se staly členem SČDO?
Jistě ano, i když je to samozřejmě na svobodné vůli každého divadelníka i souboru.

Od nového funkcionáře každý čeká malou revoluci. Vy na to ale nevypadáte…
Proč bych také měl. Jistě, musíme aktivizovat některé oblasti, ale jinak si nemyslím, že je třeba jít zásadně jinou cestou. A už vůbec si nejsem jist, zda SČDO může dávat jiné impulsy než dosud. Vždycky záleží na aktivitě souborů, které tvoří základnu. Určitě více bychom měli dělat v oblasti vzdělávání. Já jsem absolvoval v pořadí druhou režijní školu a považuji to za to nejlepší, co Svaz udělal. V tom si myslím, že bychom měli pokračovat. Euforie ze svobody je pryč, soubory dnes normálně fungují a jistě by se mezi nimi našlo dost zájemců. Mně škola dala hodně. S velkou úctou vzpomínám na lektory režiséra Karla Kříže, dramaturgyni Vlastu Galerovou, scénografa Jaroslava Malinu, překladatele Shakespeara Martina Hilského, znalce dějin divadla Františka Sokola a další. Doufám, že na organizaci kurzu budeme stačit. Hledáme vhodné lidi. Já jsem v předsednictvu chvilku, ale vedle mne jsou lidé, kteří byť hodně pamatují, mají dost sil – Dušan Zakopal, Jiří Hraše. Doufám, že se někteří vrátí. Např. takový František Tomášek, který kdysi školu vedl. Už jsem s ním na Hronově o tom mluvil. Školu bychom mohli zaměřit na divadlo dospělých pro děti, které je v tragické situaci.

Ráda bych se zeptala na něco, co budete možná považovat za choulostivé téma. Nemyslíte si, že přívlastek ochotnický v názvu organizace je trochu nevýhodný? O tomto termínu se hodně diskutovalo už při založení SČDO. Mladí lidé na ochotnické divadlo většinou neslyší.
Mně název nevadí. Je tradiční a na rozdíl od pojmenování divadla jako amatérské nemá pro mne pejorativní nádech. Podívejte v Radnicích naše divadlo funguje jako ochotnické 150 let a nikomu to nevadí.
I další otázka je citlivá. Zdá se mi, že činoherní část Svazu funguje lépe než loutkářská. Je to patrné i v tlaku na IPOS-ARTAMA, na ochotě spolupracovat…
Já jsem činoherec a úplně těsně s loutkáři nepřijdu do styku. SAL je autonomní, má svého předsedu. Táhnou to zase staří kozáci a dělají to jistě s nejlepšími úmysly. Nevím, zda pan Ryšavý má komu předat žezlo.

Mimochodem, jak se Vám vede jako předsedovi?
Víte, moje rodina i přátelé mi to rozmlouvali, říkali, že se zahltím. Měli pravdu, ale já jsem takový typ, který když je přesvědčený, že může něco udělat, tak do toho jde. Už asi nikdy neudělám žádnou inscenaci. Dal jsem se na funkcionaření, a to je něco úplně jiného než tvůrčí činnost. Podařilo se mi už dvakrát s inscenací, kterou jsem režíroval dostat do Vysokého a je mi líto, že ta třetí třeba už nebude.

Možná, že to je důvod, proč se do funkcí nikdo nehrne…
To je jistě pravda. Přitom organizace mladší funkcionáře nutně potřebuje. Já sám mám náročné povolání a do důchodu daleko. Nevím, zda nakonec funkce předsedy nebude nad moje síly. Vezměte si, že SČDO má 35 let a já znám řadu lidí, kteří to celou dobu táhnou. Fakt je, že mladá generace chybí. Byl bych naivní, kdybych si myslel, že všechno děláme geniálně. To by tady nebyly ADA a VSVD. Musím se zeptat pana Gregara, jak to dělají. Pravdou je, že oni mají jak personální (pan Gregar je kulturní úředník), tak díky IMPULSu organizační zázemí. Pokud jde o naše partnerské organizace, tak je třeba zakopat všechny válečné sekery, jsou-li nějaké, a napřít společně síly. Že to může fungovat, ukazuje společný Zlatý Tyl.
Děkuji za rozhovor.
Připravila Lenka Lázňovská