Texty: Ostrava-Poruba, PURKRÁBEK, Pavel: Recenze hry Z toho obrazu už nikdy neodejdu. Zpravodaj JH 2005.

JAN ČÍHAL A VLADIMÍR MACHEK: Z TOHO OBRAZU UŽ NIKDY NEODEJDU
A hurá na kolotoč
Nevím proč, ale šéfové si zřejmě myslí,
že jsem milovník večerního chladu, takže již
podruhé mám reagovat na akci v parku.
Byl jsem svědkem (pochopitelně ne sám)
představení, které svedlo úspěšný souboj
s vládnoucím počasím. Výtvarně velmi
zdařilé dílo nás uvedlo do podivuhodného
světa vonícího folklórem a úvahami o životě
a smrti v krásné, čisté a zemité podobě.
Symbolika kolotoče, z něhož nelze vystoupit
jinak než přijmutím konce, je zpracována
výtečně řemeslně a materiálem nás vrací
doprostřed života v jeho čisté podobě, života,
jemuž jsme se povětšinou velmi vzdálili.
Zvolený princip vtáhne diváky do
atmosféry tak, že se stávají součástí děje.
Přesvědčivost a upřímnost výkonů členů
souboru to ještě podtrhuje. Smrt obsluhující
mechanismus svého stroje vstupuje do osudů
v poněkud jiné než strojově bezcitné podobě.
Ano – je to tak, že nakonec volbu člověk
provede sám – a je k tomu patřičně šťavnatě
lákán. Je třeba smeknout před slečnou
Smrtí i jejím pomocníkem, kteří srdnatě
čelili nepřízni počasí při své kostýmové
prostotě. Tok děje vplynul zcela přirozeně
do fáze lidové zábavy s pohoštěním – kdo
chtěl, svezl se i na kolotoči bez povinnosti
zemřít. Konec představení tak dostal zvláštní
půvab nekonečna, neohraničenosti a přispěl
k pocitu vzájemného dotyku a prolínání.
Rituál pokračuje, Život pokračuje, a to
i tam, kde zrovna nejsme jeho svědky či
účastníky. Je dobré to vědět. Všichni tak
trochu jedeme na kolotoči...
Pavel Purkrábek