Texty: FIXOVÁ, Kateřina: Postel aneb Život není pro děti, DS Nová generace při DS Tyl TJ Sokol Lázně Toušeň, hodnocení inscenace na KP Wintrův Rakovník 2012

POSTEL aneb ŽIVOT NENÍ PRO DĚTI

Kateřina Fixová

Divadelní soubor NOVÁ GENERACE při DS TJ Sokol Lázně Toušeň, připravil pro účastníky letošního Wintrova Rakovníka divadelní zážitek, když na přehlídku přivezl autorskou inscenaci pod názvem Postel aneb Život není pro děti.

Autor a režisér Filip Müller se spolu s talentovaným souborem svým scénářem vyjadřuje k velmi aktuální (i když vůbec ne nové) myšlence o potřebě nebýt sám, mít někoho rád. Setkání dvou skoro ještě dětí ve vyhraněné situaci, ve světě mezi „životem a smrtí“, jejich sbližování i neodvratný rozchod inscenuje s použitím velmi výrazné taneční složky, atmosféru navozuje výborně vybraná hudba, úsporně a obrazivě se zachází se světlem, scénou i rekvizitou. Zásadním kladem inscenace jsou herecké výkony. V případě obou protagonistů (Martin Hejný a Michael Vykus) můžeme mluvit o tom, že jsou oba pravdiví, přirození, jejich dialog je opravdovým jevištním partnerstvím. V případě všech tří tanečníků (Anna Fialová, Karel Jirák a Miroslav Sabadin) konstatujeme nejen emotivní výraz, ale i vysokou technickou kvalitu samotného tance. I postava Gabriely (Monika Timková) má přesnou hereckou stylizaci, slouží přesně úkolu jakéhosi nástroje vyšší moci.

Přes všechny uvedené jednoznačné klady inscenace přinesla i několik drobných otazníků. Domnívám se, že divák dostává prostřednictvím velmi dobře napsaných úsporných dialogů na začátku hry signál k emotivnímu vnímání sdělení inscenace. Atmosféra i nejednoznačnost prostředí, do kterého se Petr dostal, nás navádějí na to, abychom neluštili, kde že se to nachází, ale jaká je jeho obecně lidská situace. Setkání se stejně „postiženým“ Vojtou, nalézání dalších nejednoznačných indicií, ale především budování vztahu s ním, to jsou nejsilnější momenty hry. Zhruba od její poloviny se pak na scéně objevuje více příběhových faktů a s nimi i více slov. Podle mého názoru nadbytečných. Pak totiž začínám více vnímat hádanku příběhu, jeho rozluštění, a autor mě nenechá na pochybách. Dosloví všechno, co ještě nevím, a (alespoň pro mne) tak oslabí emocionální dopad inscenace. (A to nemluvím o tom, že si tak připravuje živnou půdu pro sentiment, který v samotném konci jednoznačně hrozí.)

Představení mladého souboru z Toušně na nás zapůsobilo nejen nespornými kvalitami, ale také velmi důležitou kolektivní energií. Děkuji.