Texty: GARDAVSKÝ, Vladimír: Naše zdravotnictví pod drobnohledem. Plzeňský deník 16. 1. 2010, s. 10

Pozoruhodnou novinkou překvapilo své příznivce neprofesionální Divadlo JakoHost, když na prknech divadla Dialog v Plzni uvedlo interaktivní komedii Rozpaky zubaře Svatopluka Nováka. Hru vymysleli a napsali Kazimír Lupinec a Sonya Štemberová pro kladenský soubor V.A.D. (Velmi Amatérské Divadlo), kde také byla tato „kousavá hra ze zubařského prostředí“ několik sezón úspěšně reprizována. Jak autoři názvem hry naznačují, nechali se inspirovat svého času populárním televizním seriálem o kuchaři Svatoplukovi, kdy diváci rozsvěcováním světel ve svých bytech (ještě před příchodem mobilních telefonů), stejně jako nyní zvednutím ruky v hledišti, měli možnost ovlivnit děj hry. Ale podobně jako už kdysi v legendárním Kinoautomatu jedná se vždy o volbu jedné ze dvou krátkých „dějových smyček“, která další děj v zásadě neovlivní. Miroslav Horníček vzpomínal, že diváci ve valné většině tehdy vždy volili variantu peprnější, první repríza plzeňských Rozpaků se však nesla v duchu šetrnějších voleb, dentistovi Svatoplukovi nebylo dopřáno podlehnout svodům švarné kolegyně, ani nedostal příležitost vytrhnout sestřičce zdravou stoličku. Zdá se, že plzeňské publikum je překvapivě morálně vyspělejší než montrealské.
Dějem diváky provází a hlasování organizuje snaživá medička praktikující na zubním oddělení Lucie (Veronika Gruberová, alternuje Eva Šeflová). Zpočátku neškodně vyhlížející interní tajná soutěž o nejpilnějšího zubaře posléze traumatizuje celé oddělení a hráčská vášeň láme charaktery. Režisér Vratislav Mikan ml. se soustředil na odstínění a proměny charakterů především klíčových postav – nesmělého MUDr. Svatopluka Nováka (Pavel Bárta), jehož slušnost se ostatním jeví až nenormální, jeho otrlejšího kolegy Kokeše (Radim Brejcha), posledního buddhisty MUDr. Nožičky (Jakub Klíma), primáře Hofmana (Jaromír Jirka) žoviálního ke kolegům a odměřeného k podřízeným a v neposlední řadě racionálně uvažující současné ženy, sestry Janičky (Marie „Muška“ Chmelíková). Méně prostoru ponechal, bohužel, k dispozici lékařkám Imrmanové a Plickové (Eva Markvartová a Anna Chmelíková). Omylem je angažování neherců z publika do rolí některých pacientů, nepůsobí totiž na jevišti bezprostředně mile, ale nepatřičně. Jevištní dění oživují předtočené vtipné reklamy na zdravotnické pomůcky.
Vnucuje se však otázka: Nemusejí dnes lékaři shánět všemi možnými způsoby „body“ pro jejich proplácení zdravotními pojišťovnami tak, jako po nich bezskurpulózně slídí postavy hry v interním soutěžním klání? Z tohoto pohledu se hra jeví jako odvážně satirická.