Texty: 2006 - Venku!;

Útvar totálního divadla Vydrž! Praha
Tom Tamten: Venku!
Produkce souboru Vydrž! byla natolik krajní, experimentátorská až do myslitelně nejzazších mezí (dalo by se i říci pokoušející až k hranici neúnosnosti trpělivost diváka, možná programově, možná z neznalosti a nezkušenosti rezignující na divadelní jazyk), že by bylo možné označit ji jako antidivadelní, jako ne-divadlo. Svou podstatou se vzpírá popisu, formulaci, logicko-racionální interpretaci. Usiluje natolik důsledně o vyvázání se ze všech divadelních konvenci a je tak vypjatě antiaristotelovská a prosta všech divadelních reforem, že jsem se začala obávat, že pro mě jako recenzenta nezbudou zcela žádné souřadnice, ze kterých je možné tuto produkci pojmenovat. Ale v průběhu „děje“ se zrodí kniha a rozpadne jeden vztah. Existuje–li časová posloupnost, je možný i příběh.
Za Marií, která píše knihu, chodí zvláštní černí pánové. (Dole pod jevištěm mají své nástroje, na které nic moc zvláštního nezahudou, ale hlavně se pochechtávají tomu, co se děje na prknech nahoře.) Marie žije šťastně se svým manželem. Marii terorizují mobiloví hajzlíci v mateřské školce, jejího muže terorizuje šéf, který cosi prefabrikovaného vyrábí. Přístav manželství se rozpadá. Marie ztvrdne – vlivem černých pánů literátů a patrně i psaní románu. Její muž ji začíná připadat banální. Marie zrodí knihu a opustí muže. Obětí této konzumně- bohémské story (srážky dvou světů) se stává manžel Tomáš. Je ukřižován posměchem, potupně vystaven na piedestalu konvence - televizi. Netuším, zda pytlíky od hamburgrů a americká vlajka měli znamenat zhanobení oběti nebo ji pouze „pojmenovat ošacením“. V příběhu Marie a Tomáše se střetnou „dvě civilizace“ a ten příběh je vyprávěn sice divadelně velmi neuměle, nešikovně, insitně, ale nikoli hloupě.
Přiznám se, že nad mnohým v této inscenaci jsem byla zmatena, chápala jsem i že mnoho diváků odešlo. Přesto ve mně tato na jevišti odehrávající se událost (konvenční termín inscenace je skutečně nevhodný, protože o in–scenovaní, vědomého vkládání do prostoru, nemůže být řeč) byla sympatická, poutala mě. Měla v sobě totiž něco podstatného pro divadlo a tvorbu vůbec, puzení něco sdělit, vyslovit se, konfrontovat se světem. Byla to produkce zneklidňující, provokující. / ... / Daria Ullrichová