Texty: Kopřivnice, FEKAR, Vladimír: Střípky z Valašskomeziříčského divadelního maratonu - Nemůže může. AS 2006, č. 2.

OD IMPROVIZACE NA TÉMA K TAKŘKA PEVNÉ INSCENACI - FEMINISMUS JAKO PŘÍLEŽITOST K HRAVOSTI
Jako kus dřeva. Tak vidí v inscenaci Nemůže může čtyři děvčata z Kopřivnice, která si říkají Vendelín, své mužské protějšky. Soubor patřící pod křídla Údivadla, pracuje podobnou tvůrčí metodou jako Duonasekyru. Fixují v průběhu zkoušek improvizace na zvolené téma, až dojdou ke zcela autorskému představení. Inscenace je komediální a parodickou variací Dívčí války nebo Lysistraty. Trojice žen založí feministické sdružení. Jeho úkolem je, jak se na konci vyjeví, mstít se na potkání mužům a sbírat za úspěšné „zásahy” a pokoření muže kladné body. Jen jediná z účinkujících k nim nepatří, ale události v partnerském vztahu ji nakonec také dovedou do klubu zarputilých feministek. Inscenace přitahuje svou hravostí; herečky se pokouší rozehrávat dialog s pomyslným mužem, kterého ztělesňuje dřevěný objekt, v různých prostředích, na diskotéce, v posilovně apod. Vznikají tak často oddělené monology hereček. Sympatická schopnost udělat si ze sebe samých legraci, která se někdy ku škodě věci pohybuje na hranici pouhé studentské recese, činí z inscenace nenáročný, avšak s divákem komunikativní kus, za nímž je ale jasně patrné společné téma všech čtyř účinkujících.
Ačkoli vidíme velmi nevyrovnané herecké výkony (mezi nimi vyniká zejména závěrečný plamenný projev Lenky Hrdinové, namířený proti chlapům) a ne všechny motivy jsou ve výsledném scénáři umně propojeny, představení si zaslouží, aby bylo uvedeno na Náchodské Prima sezóně a ukázalo možnosti dívčích studentských souborů.