EXNAROVÁ, Alena: Průvodce po představeních Divadelního Děčína a Divadelní Třebíče 2007 - Lidumor aneb Má játra beze smyslu. AS 2007, č. 3, s. 26-27.

Závěrečným představením Divadelního Děčína byl Lidumor aneb Má játra beze smyslu rakouského autora Wernera Schwaba v provedení Malé scény Zlín (režie Jan Leflík). Schwabovy hry jsou svérázné a nepodobají se ničemu z toho, co si v posledních desítkách let představujeme pod slovem drama. Jsou to černé grotesky zobrazující nejhorší stránky lidských povah, snaží se zpochybnit veškeré pozitivní hodnoty našeho bytí v tomto světě. Dominantním výrazovým prostředkem Schwabových her je jazyk – vytvořil si osobitý jazykový styl vyznačující se naddimenzovaností, groteskností, vlastními novotvary, stylizovaností nejrůznějších jazykových vrstev. Zatímco postavy mluví vznešeným jazykem a recitují traktáty, ve svém jednání se utápějí ve špíně. Jako příklad za všechny můžeme uvést Kovačiče a jeho vznešené řeči o rodině, zatímco obcuje se svými dcerami. Zlínský soubor velmi dobře ví, jakou hru má před sebou a že je důležitý její jazyk (píše o tom v programu ke hře). Bohužel ale jeho interpretace nebyla v děčínském představení zcela perfektní, takže se divák občas nemusel ve smyslu dění na jevišti orientovat. Jinak je inscenace ve vztahu k textu velmi střídmá, nesnaží se o výraznější zdivadelnění. Jdou přes groteskní věci, ale nesnaží se o výraznější hyperbolizaci. Změnou oproti předloze je ale rámec inscenace – připsání postavy nazvané v programu On. V úvodu se objevuje spolu s dívkou, která je v kombiné a pomalu se obléká a začerní, čímž se přiblíží tomuto světu a stává se majitelkou domu paní Vočistcovou. Potom On (Stvořitel? Služebník? Majordomus?) v podstatě diriguje další dění (přestavby a podobně), až v samém konci, kdy Vočistcová otráví všechny obyvatele domu a poté sebe, přebírá její úlohu, aby dorecitoval traktát, který recitovala ona, a to i přesto, že jsou všichni mrtví; umírá i sám a zdá se, že s ním umřel onen hnusný, vyprázdněný svět. Ale najednou se znovu všichni zjeví (většinou v civilu, leč ne zcela důsledně) na večírku na oslavu narozenin Vočistcové, veselí se a tančí a jsou nadšeni Hermanovým obrazem pizdy jako skutečným uměním… Ironický happy-end: všichni ti, kteří si zasloužili chcípnout a pak se objeví na oslavě, jsou společností, v níž žijeme. Máme-li tedy shrnout, můžeme konstatovat, že jsme viděli nesporně zajímavé představení, jehož sdělnost byla ale bohužel oslabena nedostatečně kvalitní interpretací Schwabova jazyka.