Pardubice (město), STROTZER, Milan: Zlom vaz po III. .... - Elektro, má lásko. AS 2003, č. 2, s. 22–25. Foto.

Divadelní spolek (a)MAŤÁK Pardubice uvedl své nastudování hry maďarského dramatika Lázsla Gyurkého Elektro, má lásko. Představení svědčilo o cílevědomé snaze vyslovit se k současnosti. Inscenace vypovídala o dilematu nápravy křivd, uchopení a udržení moci. Na pozadí antického příběhu vypovídala však především o tom, kdo se ve skutečnosti chápe moci po pádu tyranie. A tak se ústřední postavou nejeví Elektra či Orestes, nýbrž Chrysostemis, Elektřina sestra, bezpáteřní osoba schopná těžit z jakéhokoliv režimu. Soubor si k této své výpovědi výhodně zvolil Gyurkého adaptaci Elektry, politizující předlohu, v níž se autor vyrovnával s maďarskými událostmi z roku 1956. Tu doplnil o další obrazy ve jménu hlavního tématu své inscenace. Její nespornou předností je snaha režie podpořit dostupnými prostředky divadelnost, učinit z představení podívanou. K tomu režiséru Petru Koubovi (cena za režii) sloužil dobře vybavený herecký kolektiv, s nejedním oceněníhodným výkonem. Přede všemi Tomáš Novotný v roli Oresta (cena), Kateřina Marišlerová ztvárňující Chrysostemis, ale i Václav Novák jako Aigistos (čestná uznání). K divadelní podívané nemalou měrou přispívalo scénografické řešení, a to jak akčně utvářený významonosný prospekt, tak kostýmní výprava (cena Jarmile Jíravové, Ivaně Dolečkové a Tomáši Potůčkovi). Nemalou měrou účin inscenace podporoval bohatý hudební plán, byť ve zvolených hudebních zdrojích nesourodý. Bohatost jevištních prostředků je až barokně přebujelá a ne vždy přináší další informaci, neřkuli význam. Týká se to především chóru, jeho pohybových kreací popisného charakteru. Snaha inscenátorů „chytit dva zajíce najednou“, tj. realizovat hru jako aktuální politizující výpověď a současně se ponořit do prožitku lidského utrpení, vedla k rozrůznění hereckých prostředků. Od přísné stylizace v postavě Aigista až po hlubinně psychologizující uchopení postavy Klitaimestry. Patrně by v jednotné stylizaci, odpovídající textové předloze, bylo dosaženo stejného, ne-li většího účinu. Méně by bylo nesporně více i pokud jde o nadbytečné rozvádění scén dokreslujících klíčové situace hry. To samé platí o závěru hry, realizovaném v pěti sekvencích, která by každá sama o sobě mohla být finální. Z hlediska hlavního tématu by bylo výhodné skončit výstupem Chrysostemis.
Tyto zde nastolené otázky nikterak nepopírají, že pardubický (a)MAŤÁK vytvořil inscenaci nepochybných kvalit, že jeho divadelní výpověď je nesena v duchu toho, co se nás dotýká právě tady a právě dnes. Soubor byl se svou Elektrou doporučen k výběru na národní přehlídku na 2. místě.