AS 2005, č. 3, s. 8-17. Alena Exnarová: Za kapku Mandragory, Pelikáni v pustině
EXNAROVÁ, Alena: Průvodce po představeních FEMADu Poděbrady a Divadelní Třebíče 2005. AS 2005, č. 3, s. 8-17.
Mandragora N. Machiavelliho je jednou z mála hratelných her typu commedia erudita, ale ani tak není dnes snadné ji udělat na jevišti. Malá scéna Zlín se o to pokusila a inscenaci uvedla pod názvem Za kapku Mandragory. Režisérka Magda Tomečková správně cítila, že samotná zápletka už dnes není aktuální a že je třeba hledat, jak text rozehrát a oživit. Snaží se proto dění na jevišti rozhýbat a herci se hýbou a padají skutečně hodně. Tam, kde je tento pohyb tematizovaný, dobře se bavíme. Jindy se ale zdá, že se hýbou jen proto, aby se hýbali, a pak celek stagnuje i přesto, že se ženou závratným tempem k cíli. Už v počátku nám nebyl zřetelně nastolen plán intriky a tedy ústřední linie, které bychom se mohli chytit, protože bylo všechno poněkud zahlceno přemírou vnějších prostředků. Sledovali jsme tak více jednotlivosti. Líbila se nám úvodní scéna setkání Lukrécie a Kallimacha, která v původní předloze není a která naznačila, že bude Kallimach nastolen jako víceméně zasněný mladík. A Marek Mikláš svou figuru udržel po celé představení nejvýrazněji. Mandragora je komedií, v níž by měl sex být ústředním bodem veškerých snažení. Scéna, v níž se inscenace odehrává, je v podstatě iluzivně malovanou dekorací, která působí spíš jako výprava k pohádce. Ale pohádky jsou asexuální a tak je tomu svým způsobem i v této inscenaci - jako by smyslnost byla nahrazena hravostí. Přes uvedené připomínky lze konstatovat, že jsme viděli soubor nesporně talentovaný a že jeho vykročení k uchopení Machiavelliho hry se událo správným směrem.
Malá scéna Zlín nastudovala tři tragikomické aktovky Valentina Krasnogorova v překladu Petera Scherhaufera (inscenoval je v roce 1985 v Divadle na provázku) a uvedla je v režii Jana Leflíka pod názvem třetí z nich - Pelikáni v pustině. Inscenace je o podstatném tématu přelomu 20. a 21. století: o neschopnosti komunikace. O tom, že člověk nechce být sám, ale bojí se hledat, aby neutrpěl porážku. V první aktovce vyroste mezi mužem a ženou průhledná zeď: tak dlouho spolu nekomunikovali, že když se ji snaží zbořit, tak už to nejde. V druhé aktovce sledujeme střet dvou rovnocenných snů a tragédii lidí, kteří k sobě nepatří – spisovatele, jehož snem je napsat dobrou knihu a který se vznáší v oblacích, a jeho ženy, jejímž snem je vlastní domek. V tomto místě je třeba připomenout, že kostým ženy je příliš určující a degradující vnímání jejího reálného snu na přízemnost. Ve třetí aktovce se pak obě předešlé propojí v touze jednotlivce někoho mít, někomu pomáhat. Ale všichni jsou natolik zahleděni sami do sebe, že nevidí, kdo se jim v blízkosti nabízí nebo kdo je potřebuje. V této aktovce je výborným způsobem řešeno prolínání tří příběhů tím, že mají v prostoru společné prvky: stolek s telefonem a prášky na srdce. V závěru pak přicházejí postavy všech příběhů, aby vytvořily obraz koncentrované samoty. Herecky je inscenace velmi dobrá, je nám zprostředkován život postav v dynamické zkratce a v proměnách a zároveň jsou herci schopni nadhledu, který s sebou přináší tragikomický rozměr. Smějeme se, i když to vlastně k smíchu vůbec není. Je to celek pracující s obrazem a přiměřenými hereckými prostředky. Nejednoznačně lze vykládat rámec inscenace, jakýsi svět magie, který lze snad brát jako jistý kontrast k tomu, co se odehrává v aktovkách. Jako zmechanizovaný líbivý falešný povrchní svět proti reálnému světu, který postavy doopravdy žijí. Nebo jako propojení obou světů v závěru s tím, že i tento panoptikální svět potřebuje blízkého člověka? Nebo je to jinak? I přes tyto nejasnosti jsou však Pelikáni v pustině inscenací mimořádných kvalit.
Mandragora N. Machiavelliho je jednou z mála hratelných her typu commedia erudita, ale ani tak není dnes snadné ji udělat na jevišti. Malá scéna Zlín se o to pokusila a inscenaci uvedla pod názvem Za kapku Mandragory. Režisérka Magda Tomečková správně cítila, že samotná zápletka už dnes není aktuální a že je třeba hledat, jak text rozehrát a oživit. Snaží se proto dění na jevišti rozhýbat a herci se hýbou a padají skutečně hodně. Tam, kde je tento pohyb tematizovaný, dobře se bavíme. Jindy se ale zdá, že se hýbou jen proto, aby se hýbali, a pak celek stagnuje i přesto, že se ženou závratným tempem k cíli. Už v počátku nám nebyl zřetelně nastolen plán intriky a tedy ústřední linie, které bychom se mohli chytit, protože bylo všechno poněkud zahlceno přemírou vnějších prostředků. Sledovali jsme tak více jednotlivosti. Líbila se nám úvodní scéna setkání Lukrécie a Kallimacha, která v původní předloze není a která naznačila, že bude Kallimach nastolen jako víceméně zasněný mladík. A Marek Mikláš svou figuru udržel po celé představení nejvýrazněji. Mandragora je komedií, v níž by měl sex být ústředním bodem veškerých snažení. Scéna, v níž se inscenace odehrává, je v podstatě iluzivně malovanou dekorací, která působí spíš jako výprava k pohádce. Ale pohádky jsou asexuální a tak je tomu svým způsobem i v této inscenaci - jako by smyslnost byla nahrazena hravostí. Přes uvedené připomínky lze konstatovat, že jsme viděli soubor nesporně talentovaný a že jeho vykročení k uchopení Machiavelliho hry se událo správným směrem.
Malá scéna Zlín nastudovala tři tragikomické aktovky Valentina Krasnogorova v překladu Petera Scherhaufera (inscenoval je v roce 1985 v Divadle na provázku) a uvedla je v režii Jana Leflíka pod názvem třetí z nich - Pelikáni v pustině. Inscenace je o podstatném tématu přelomu 20. a 21. století: o neschopnosti komunikace. O tom, že člověk nechce být sám, ale bojí se hledat, aby neutrpěl porážku. V první aktovce vyroste mezi mužem a ženou průhledná zeď: tak dlouho spolu nekomunikovali, že když se ji snaží zbořit, tak už to nejde. V druhé aktovce sledujeme střet dvou rovnocenných snů a tragédii lidí, kteří k sobě nepatří – spisovatele, jehož snem je napsat dobrou knihu a který se vznáší v oblacích, a jeho ženy, jejímž snem je vlastní domek. V tomto místě je třeba připomenout, že kostým ženy je příliš určující a degradující vnímání jejího reálného snu na přízemnost. Ve třetí aktovce se pak obě předešlé propojí v touze jednotlivce někoho mít, někomu pomáhat. Ale všichni jsou natolik zahleděni sami do sebe, že nevidí, kdo se jim v blízkosti nabízí nebo kdo je potřebuje. V této aktovce je výborným způsobem řešeno prolínání tří příběhů tím, že mají v prostoru společné prvky: stolek s telefonem a prášky na srdce. V závěru pak přicházejí postavy všech příběhů, aby vytvořily obraz koncentrované samoty. Herecky je inscenace velmi dobrá, je nám zprostředkován život postav v dynamické zkratce a v proměnách a zároveň jsou herci schopni nadhledu, který s sebou přináší tragikomický rozměr. Smějeme se, i když to vlastně k smíchu vůbec není. Je to celek pracující s obrazem a přiměřenými hereckými prostředky. Nejednoznačně lze vykládat rámec inscenace, jakýsi svět magie, který lze snad brát jako jistý kontrast k tomu, co se odehrává v aktovkách. Jako zmechanizovaný líbivý falešný povrchní svět proti reálnému světu, který postavy doopravdy žijí. Nebo jako propojení obou světů v závěru s tím, že i tento panoptikální svět potřebuje blízkého člověka? Nebo je to jinak? I přes tyto nejasnosti jsou však Pelikáni v pustině inscenací mimořádných kvalit.
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.