Text z www 2005 (Historie)

Divadlo za první republiky (1924-1938):

Tak jako se rychle a radostně rozvíjela celá poválečná společnost v naší republice, stejně se činili i členové Jednoty divadelních ochotníků v Řevnicích. Toto první období našeho souboru doslova hýřilo aktivitou. Od roku 1923 do roku 1936 se každý rok sehrálo alespoň 10 představení. A co je na tom nejpozoruhodnější, je skutečnost, že to nebyly reprízy jednoho či dvou kusů, ne vždy premiéra a potom (ale ne vždy) jedna repríza. Hrály se aktovky, velké kusy, pořádaly se šibřinky a ještě každý rok na Silvestra dávali ochotníci silvestrovské pásmo nebo veselohru v Grandu. Naprostý gejzír činnosti a vynaložené energie. Hrálo se tehdy celoročně. Sezóna začínala zpočátku v březnu, ale jsou roky, kdy se hrálo již od ledna a končilo se v prosinci. V době chladu se hrálo v Grandu, Na Větrově, v Sokolovně, v Lidovém domě a v létě se hrálo v Lesním divadle. Soubor také cestoval po okolí - do Svinař, do Letů a často zajížděl i do Krče (téměř každý rok).
Nejvýznačnější osobností této doby ( ale i pozdější) byl pan Josef Materna, jemuž se stalo řevnické divadlo osudem. Zrežíroval podstatnou většinu divadelních představení a byl neúnavným motorem veškerého uměleckého dění. Další významnou postavou té doby byl dr. Herzl, výborný amatérský herec a především mecenáš souboru. V roce 1930 došlo v souboru ke sporům o dramatickou orientaci. Část členů se odtrhla a založila nový spolek s názvem Dramatický kroužek J.K.Tyl, jehož domovskou scénou se stal sál hostince Na Větrově. Rozkol trval šest let a teprve v roce 1936 se oba soubory začaly sbližovat a J.K.Tyl postupně zanikl. Soubor čekaly hubené roky. Jak se komplikovala situace ve světě, můzy umlkaly. V roce 1937 byla sehrána pouze 4 představení a stejně tak v roce 1938. V tomto období hostovaly v našem souboru některé velmi významné osobnosti českého divadla - R. Nasková, L. Pešek, J. Steimar, A. Kukulová-Čekanová, J. Steimarová, A. Nedošínská, O. Korbelář, J. Vojta a další.

Válečné roky (1939-1944):

Ani za války nepřestala Jednota divadelních ochotníků fungovat. V roce 1939 se sice sehrála pouze dvě představení (byly jiné starosti), ale dále se činnost začala zlepšovat a souboru nebyla zakázána činnost. Do jeho řad přišla řada mladých lidí z rozpuštěných organizací Junák a Sokol. Významnou aktivitou v této době je vznik Hudebního a pěveckého odboru Jednoty divadelních ochotníků (HAPOJDO). Odbor vnikl na základě skupiny mládeže v DTJ Řevnice ("Šermíři"), která se v únoru roku 1943 rozhodla uspořádat zábavný večer v Lidovém domě. Po zhlédnutí tohoto večera nabídl předseda ochotníků Josef Materna členům této skupiny členství v Jednotě a v dubnu byl vytvořen výše zmíněný odbor. V roce 1942 postihla soubor pohroma - vyhořel sál hotelu Grand a s ním i jeiště a veškeré věci, které zde měli ochotníci uskladněny (kulisy, rekvizity, kostými a opona). Soubor tím přišel o cenné zázemí a především o možnost zkoušet. Dle slov pamětníka Karla Grusela "přišel soubor o druhý domov". Na Jednotu divadelních ochotníků byl během války vyvíjen tlak ze strany protektorátních úřadů, aby se zapojila do kulturní činnosti, řízené ministerstvem osvěty Moravcem. Díky neochotě ke spolupráci a díky incidentu v květnu 1944, kdy úřady zakázaly představení odboru HAPOJDO "Pro každého neco", byla činnost souboru až do konce války zastavena. Soubor sehrál i ve válečných letech množství představení a drtivou většinu režijní práce odvedl opět Josef Materna, v té době také předseda Jednoty. Jako hosté zde opět vystupují známí čeští herci: R. Hrušínský, J. Vojta, L. Pešek, R. Šlemrová, L. Ryšlink, J. Steimar.

Nádech a výdech (1945-1966):

Po ukončení války zahájila Jednota divadelních ochotníků činnost slavnostním představením hry Lucerna Aloise Jiráska v Lesním divadle v režii Josefa Materny. Divadlo nabralo dech a činnost se svojí četností a vynaloženou energií přiblížila činnosti předválečné. Přesto došlo v práci souboru k několika změnám. Nejvýznamnější je změna schématu sezóny. Soubor vystupoval v Sokolovně ne jevišti biografu a v létě v Lesním divadle. Nehrálo se již tolik titulů, ale od každého kusu se již začaly pořádat reprízy (zpravidla 2-3). Do roku 1956 začínala opět většinou v únoru a končila v listopadu. Těžiště práce však bylo soustředěno na léto, a tedy na Lesní divadlo. V roce 1957 se činnost přesouvá téměř výlučně do Lesního divadla a hraje se ještě méně titulů. V podstatě na podobném schématu funguje divadlo dodnes. V divadle začínají vedle Josefa Materny působit další režiséři, především Ludmila Vaňková-Paukertová, Judr. Herzl ml., Marie Křivánková, Miroslav Plachý a Jiří Valšuba st. Tuto dobu je také možné charakterizovat jako dobu nezakotvení. Soubor mění - díky politické situaci - během tohoto období několikrát svůj název i zřizovatele (ZV ROH traťové stavební správy ČSD Řevnice, ZV ROH Jednota 20 Řevnice, Rudý koutek ROH ČSD Řevnice, Divadelní soubor Osvětové Besedy Řevnice).
V roce 1960 zemřel Josef Materna a s ním také končí celé jedno údobí souboru, běžící napříč historií předválečnou, válečnou a poválečnou. Přesto všechno je divadelní práce v letech 1945 až 1964 plna kvasu a divadlu se daří. Vznikají úžasná představení, divácký zájem je obrovský. Např. na premiéru představení Zkrocení zlé ženy v roce 1954 v režii dr. Herzla ml. přišlo více než 600 diváků, divadlo bylo zcela vyprodáno, a dokonce se na představení někteří nedostali. V roce 1965 však začíná divadelní činnost ochabovat a stejně jako raketově začala v roce 1945, tak stejně strmě v roce 1966 končí. Vypadá to, že nadobro. Lesní divadlo chátrá, nebylo kde hrát, chyběla finanční podpora.

Fénix z popela (1971-1984):

Hrstka nadšenců (ing. Josef Beneš, Miroslav Plachý, Petr Říha, Křivánkovi, Houškovi) dokáže nemožné. Podaří se zakotvit soubor pod ochranými křídly Komunálních služeb Řevnice (soubor je v roce 1971 začleněn do ZV ROH Komunálních služeb, podaří se vlastními silami a s minimem peněz obnovit hlediště divadla a 13.8.1971 zahájit opět činnost. Jak jinak než Jiráskovou Lucernou v režii Miroslava Plachého. Návštěva byla značná a tento úspěch vlil čerstvou krev do žil souboru. Podle hesla "pomoz si sám a bude ti pomozeno" se v následujícím roce daří sehnat finanční prostředky (MěNV Řevnice a středočeský KNV) na rekonstrukci areálu divadla, ing. arch. Vladimír Weiss st. zpracoval návrh na obnovu divadla a za několik let tvrdé práce ochotníků bylo Lesní divadlo obnoveno a zmodernizováno (kryté ochozy, osvětlovací kabina, klubovna, nové šatny, bufet, WC, nové lavičky). Takový amfiteátr v lese hned tak někde nemají. Skutečnost, že soubor získal vynikající zázemí, se podepsala na dění uměleckém. Od roku 1973 se daří uvádět až čtyři tituly ročně s několika reprízami, hraje se z počátku v Lesním divadle, ale posléze i v sálku Městského kulturního střediska a také v sále kina. Režii obstarávají Miroslav Plachý, Marie Křivánková, Jiří Valšuba, František Běhounek a Ludmila Vaňková-Paukertová.
Souboru se daří, kromě domácích vystoupení jezdí také na divadelní přehlídky a vystupuje pohostinsky v okolních obcích. Novou kvalitu do práce přináší režisér Richard Klouček. Režimem odstavený pedagog DAMU našel v řevnickém souboru možnost pro svou další divadelní realizaci a postupně zvedl laťku umělecké amatérské tvorby značně vysoko. Jeho představení Caesar od V W nebo Troilus a Kressida od Williama Shakespeara ( v úpravě Alexe Koenigsmarka) mohla směle konkurovat oblastním profesionálním scénám. Díky Richardovi Kloučkovi u nás pohostinsky vystupovali členové ústeckého činoherního studia a Radan Rusev svoji spolupráci naplnil i jako režisér.
To vše s sebou přineslo jednak velký zájem diváků a jednak doslova obrovský zájem o členství v souboru a o dění v souboru vůbec. Soubor kromě divadla v této době žije velmi společensky a pod vedením ing. Josefa Beneše jako předsedy má 80 členů. O jednoho více než v roce 1923. Dalo se říci: kruh se uzavřel. Toto šťastné období je však narušeno úmrtím Richarda Kloučka v březnu roku 1984, skončením činnosti Miroslava Plachého a ing. Jiřího Valšuby.

Divadlo před bouří (1984-1990):

Režisérskou štafetu přebírají zpočátku dr. Alena Šarounová, Jiřina Cvancigerová, a posléze ing. Miloslav Šmejkal a k režii se vrací Marie Křivánková. V rámci činnosti fungují dětské soubory pod vedením J. Cvancigerové a E. Krejčokové. Činnost se rozšiřuje také o řadu kratších dramatických útvarů, jako jsou literární pásma, sólová recitace apod. V tomto těsně "předsametověrevolučním" období jezdí soubor pravidelně na divadelní festival do Jílového, kde také pravidelně sbírá ceny a čestná uznání. Členská základna se po roce 1984 ztenčila, ale v letech 1987-1989 se opět posílila o řadu především mladých lidí, kteří se k zájmu o divadlo dostali přes další činnost souboru - skupina ochotníků v čele s ing. Josefem Benešem založila tradici pořádání čarodějnic (tehdy vlastně Ohňů míru) na Vrážce. Tato celoobecní událost je velmi dobrou propagací našeho souboru. Soubor je v této době převeden pod patronaci městkého kulturního střediska, kde setrvá až do roku 2000. Jeho činnost se dále rozšiřuje o spolupráci s dalšími organizacemi v Řevnicích, spolupořádá karnevaly a maškarády. Celá aktivita v tomto období velmi symbolicky vrcholí v roce 1989. V tomto roce je pořádán klasický masopust s průvodem masek a následným karnevalem a druhý den ještě dětský karneval. O prázdninách jsou sehrána dvě velká divadla - Marie Křivánková uvedla Noc na Karlštejně v klasickém provedení Jaroslava Vrchlického a Miloslav Šmejkal komedii Rajčatům se letos nedaří od žijícího amerického autora Johna Patricka, který písemně udělil souboru souhlas s provozováním tohoto představení a vzdal se nároku na honorář za autorská práva. V roce 1990 se soubor zúčastnil s hrou Rajčatům se letos nedaří divadelního festivalu v Libici nad Cidlinou a Jiřina Cvancigerová uvedla v Lesním divadle hru J.K.Tyla Lesní panna aneb cesta do Ameriky. V následujícím roce pak ještě J. Cvancigerová režíruje Podskaláka. Divadelní dění se pak v podstatě na šest let odmlčí.

Mezihra (1991-2000):

Sametová revoluce stála divadelní soubor málem krk. Mohlo se najednou všechno možné, co se před tím nemohlo. A tak všichni jeli honem na západ, všichni ostatní začali podnikat a také se začalo podnikat s Lesním divadlem. Počátkem 90. let si divadlo od obce pronajal hudební podnikavec pan Černý, dále zde pořádal další hudební akce a jiné performance řevnický občan pan Oršoš a pod taktovkou těchto pánů dostalo Lesní divadlo poměrně na frak. Obec tomu naštěstí brzy udělala přítrž a areál začaly využívat různé organizace za úplatu i bezplatně, ale pod energickým vedením Jiřiny Cvancigerové, šéfové městského kulturního střediska. A tak byl lesní stánek zachován i pro příští generace divadelníků (jinak z něj již mohlo být letní kino nebo parkoviště vzducholodí). Divadelních představení se v této době moc nesehrálo. A pokud se hrálo, přišlo málo diváků (tak 30). Divadelní soubor sice nezanikl, ale také moc nefungoval. Byly zkrátka jiné starosti. Avšak konec devadesátých let vypadal úplně jinak. Lidé se nasytili cest do zahraničí, zapodnikali si a život se vracel k normálu. Neúnavná Marie Křivánková uvadla v září roku 1997 hru F.F. Šamberka Blázinec v prvním poschodí a v roce 1998 představení G. Gorina Zapoměňte na Herostrata, které vytvořilo určitý mezník v obnovení zájmu o divadlo jak z pohledů členů souboru, tak diváků. Souboru v té době také pomohli iniciativní třebanští přátelé (Frýdl, Petříš, Švédová a další), kteří stáli při novém rozjezdu činnosti. V dalším roce opět v režii M. Křivánkové uvedl soubor stařičkou veselohru J.Štolby Na letním bytě a bylo plné divadlo. A v roce 2000 jsou již dvě inscenace - Podskalák a Charleyova teta. Obě představení měla obrovský úspěch. Soubor opět začal fungovat.

Nově od roku 1:

Úspěch v roce 2000 přinesl snahu o sebeurčení souboru, a tak vznikla idea osamostatnit soubor od Městského kulturního střediska a postavit jej na stejnou úroveň jako ostatní organizace v Řevnicích. A tak můžeme tento výlet do historie řevnických ochotníků ukončit téměř stejně, jako jsme jej začali, pouze dvě jména a doba budou jiná: Ustavující valná hromada Občanského sdružení Divadelní soubor Řevnice se konala 19. ledna 2001 ve velkém sále Zámečku v Řevnicích, přítomno bylo 23 zakládajících členů. Principálem byl zvolen ing. Miloslav Šmejkal, Jednateli Karel Král a ing. Josef Sádovský a pokladníkem Alena Říhová. Soubor zvládá dvě představení ročně v Lesním divadle, zajíždí do okolních obcí, vydává vlastní časopis, podílí se na správě Lesního divadla a žije bohatým společenským životem. Co víc si přát.

Přepsáno z Almanachu k osmdesátiletému působení souboru roku 2003 (Miloslav Šmejkal).