Rozhovor s Janem Leflíkem. Zpravodaj JH 2005.

3x PRO Jana Leflíka,
režiséra inscenace
Pelikáni v pustině

Jak jste se vůbec dostali k těmto třem
aktovkám?

Od roku 1975 jsem byl Na provázku
v dětském studiu, hrál jsem tam a znal
všechny věci, které dělali Peter Scherhaufer,
Eva Tálská a Zdeněk Pospíšil. No a tahle
věc měla premiéru v pětaosmdesátém roce
na scénickém čtení ruské literatury. Když jsme
s Petrem Nýdrlem přemýšleli, co zvolit,
vybrali jsme právě „Pelikány“, protože se hodily
do dramaturgie sezóny. Tři hry v jedné
s výborným textem a tématem, které je hodně
drsné a váže se k dnešku.

Myslíte si, že na každého z nás čeká
na světě „ten pravý“, „ten jediný“?

Určitě. Jde o to, že se nemusejí setkat,
ale stačí se cítit, vědět o sobě. Já na tyhle
věci věřím. Myslím, že někdo může být
celý život sám, ale toho druhého cítí i přes
kontinenty, i když ho nevidí. Je spokojený
a dotovaný energií i na velkou vzdálenost.
A tu energii pak vráží do jiných lidí, kteří
potřebují pomoc. Každý má toho svého.
Někdo například ve víře, v divadle, v hudbě,
nemusí to být přímo osoba. Nejdůležitější je
potřebnost, v naší hře jedna z postav říká:
“chci být někomu potřebný“. Každý člověk
na celém světě chce být někomu potřebný.

Váš soubor se snaží hrát také pro nej-
menší. Co?

Pohádky... Zahrada, Amina. Ale hrajeme
i pohádky pro dospělé.
len