Gregar Alexandr: Iveta Zavadilová, herečka a principálka divadelního souboru Erben Miletín

Iveta Zavadilová, 16. 9. 1965

Narodila jsem se v Hořicích, ale pocházím z Miletína a žila jsem tady do svých devatenácti let. Když jsem se vdala, s manželem jsme se odstěhovali do Úlibic u Jičína, to je velký kruhák a jedno JZD. Jsem vyučená prodavačka, chvíli jsem prodávala a pak pracovala v JZD, třeba v kuchyni nebo jako vrátná, a teď už snad třicet let jsem malířkou vánočních ozdob...

V divadle jsem vlastně od malička. Táta s mámou ho taky hráli, táta už jako kluk v Miletíně a pak v Liberci, kam odešel za prací a poznal tam i mámu. Spolu se vrátili do Miletína a táta tu začal nejen hrát, ale i režírovat, a já začala hrát s nimi.

Moje první role byla Princezna v nějaké pohádce, už si nepamatuju název, vím jen, že jsem tam pořád říkala „Achich, ách...!, to mi bylo snad čtrnáct, patnáct let. Mojí první „vážnou“ rolí byla Sekretářka v detektivce Koťata se topívají – na jevišti jsem dala nádhernou facku, sváděl mě tam totiž, tedy na jevišti ve hře, nějaký přelétavý chlap... Já ráda hrála všechno, třeba ve hře Vše pro firmu, to jsme se moc nasmáli, bylo nás tam hodně a bylo to výpravné, hrála jsem Bordelmamá, v televizi ji hrála Naďa Konvalinková, to se mi moc líbilo. Já nikdy nerežírovala, ale my si vždycky, jako herci, k tomu řekneme svoje... Nemám spočítané, v kolika hrách jsem hrála, ale bylo jich hodně. Každý rok jsme dělali nějaké divadlo, pauzu jsme měla asi deset let, když se mi narodili kluci, a taky v Miletíně byla pauza, když táta umřel, chvíli to pak měla Osvětová beseda, pak přišel Slávek Hýbner a činnost se obnovila. A od té doby hraju pořád. Každý rok jednu divadelní hru – bylo jich snad třicet, čtyřicet. A už třetí rok jsem předsedkyní spolku a dlouho před tím jsem byla ve výboru. Taky jsem už dlouhá léta v Radě VSVD.

Ostatně, já v ochotnickém divadle vyrůstala, a jeviště mám ráda. A když přijdu na jeviště Sousedského domu, vždycky na mně dýchne cosi neskutečného, třeba ráno, když chodím uklízet, je to tu takový něžný, jemňoučký, na jevišti tma, a já si vždycky na chvíli sednu a poslouchám to ticho...

Miletínské ochotnické divadlo má strašně dlouhou tradici, víc než 190 let, snad už 193. Díky Standovi Fridrichovi máme několik publikací, kde se o tom píše, vzpomínka a co jsme kdy hráli, třeba když tady režíroval pan farář Lacina, on už dávno umřel, snad ještě za komančů nebo snad po tom přelomu, to všechno je v těch Standových knížkách. A partu máme dobrou, ať se o nás říká, co chce, že jsme se třeba rozdělili, že jsem dva tři soubory, není to pravda. Samozřejmě, režíruje Jirka Kněžourek, i Vláďa Kněžourek s mladšími dětmi – tady je to samý Kněžourek... A taky kluci z Pivovarské zahrádky, co vaří pivo, ale hrají i své autorské hry, už mají na kontě tři. Všechno jsou to členové našeho souboru.

Město nám také pomáhá. Nám tady v Sousedském domě patří jeviště, hlediště a technika, zbytek patří městu. Takže si to vzájemně půjčujeme a máme na to smlouvu. Město nám např. platí elektřinu a různé poplatky, což je obrovská výhoda. A taky nám dává dotaci na činnost. My zas na akce města i jiné půjčujeme naši techniku, svítí se našimi světly...

Na jaře už snad dvacet let pořádáme Miletínské divadelní jaro, krajskou postupovou přehlídku venkovských souborů, a na podzim Divadelní Erbenův podzim, který má ještě delší tradici než divadelní jaro. Sami si vybíráme soubory a hraje se, snad každých čtrnáct dnů, až do prosince, asi šest představení. Končí to Mikulášskou nadílkou... A pak je i naše premiéra. Publikum chodí, bývá plno, taky vybíráme divadla zábavnějšího charakteru, spíše to lidi zaujme, než kusy k pláči. Při Divadelním jaru jsou spíše v publiku členové soutěžících souborů, je jaro a místní mají spoustu jiných příležitostí, tady se pořád něco děje.

Poslední premiérou byla pohádka Dlouhý. Široký a Bystrozraký, kterou dělal Vláda Kněžourek, hlavně s mladšími, loni jsme hráli hru Zátiší s loutnou a mysleli, že ji ještě budeme hrát, ale vypadl nám jeden herec, museli jsme skončit, a teď se rozhlížíme, do dál, co nového...