Kodeš, Jaroslav: závěrečné slovo, HDM 2020

Milí příznivci divadla. Hanácký divadelní máj končí. Ale přesněji by bylo, že končí Hanácké divadelní léto. Všichni víme proč, a co to způsobilo, že jsme se v našem bohulibém konání ocitli s májem až na konci června. Ale název je název a čas je jen relativní. Co je úžasné, že se přehlídka vůbec konala, za což patří obrovský dík především pořadatelům, ale i těm souborům, které našly odvahu a přijely. Přehlídka neproběhla sice v maximálním rozsahu jak předcházející roky, ale zase ne v tak malém. Zúčastnilo se jí pět souborů usilující o postup na národní přehlídku Krakonošův divadelní podzim a tři, které se zajímaly o Popelku v Rakovníku. A než přistoupíme k předávání ocenění, metalizaci, jak ceremoniál nazývá můj kamarád Pavel Hurych, pojďme si stručně připomenout, koho a co jsme tu viděli.
Jako první se představil soubor bratří Mrštíků z Boleradic. Velmi pravidelný účastník přehlídky. Přivezl hru Oldřicha Daňka Kulhavý mezek. Hra s historickým námětem pro tři herce, byla svého času velmi frekventovaná. Pak se na ni zapomnělo, až ji oživili Boleradičtí. Viděli jsme kvalitní inscenaci s velmi pěknými hereckými výkony. Škoda jen, že tvůrci zatím ulpěli jen na prostém sdělení příběhu, aniž by se pokusili o hlubší výklad hry tady a teď. Jsou ovšem na začátku reprízování, je možné, že časem k tomu dospějí.
Po delší odmlce jsme uviděli hrát domácí němčický soubor Na štaci. Hostující režisér Ladislav Vrchovský pro soubor připravil rodinnou komedii na motivy Davida Eda Walliamse Loupež v Toweru. Neotřelý námět s hlavními postavami hry dospívajícím chlapcem Benem a jeho Babičkou, je velmi pěknou taškařicí s velmi aktuálním posláním o tom, že by mladí neměli zapomínat na prarodiče, a stejně senioři si někdy sami mohou za nezájem ze strany svých potomků. Poslání je sděleno, ale některé herecké výkony z hlediska žánru a herecké dovednosti, zatím zůstávají na polovině cesty.
Hrátky s čertem Jana Drdy jsou naopak stále znovu a znovu hraný text, který i dnes má co říci divákům. Do Němčic s ním tentokrát zavítal soubor ze Slavkova u Brna, a koncipoval ho jako komedii pro malé i velké. Režisérské duo pánů Stanislava Olbrichta a Ivana Marka se s touto látkou vyrovnalo naivisticky srdnatě. Nesahá k násilné aktualizaci, upřednostňuje pohádkovou vrstvu příběhu. Herci jsou typově dobře obsazeni. Pozor jen, aby naivistické postupy byly používány vědomě a ne jen jako kouzlo nechtěného.
Pohádkový příběh o tom, jak Šašulda zachraňoval sluníčko, je text, který napsal Alois Mikulka a na jeviště ho uvedlo Divadlo Václav z Václavova. Velkým kladem režisérky Petry Šípové je, že pro děti objevil méně známý text, který má zajímavý syžet a dobrou ideu. A také, že do inscenace zapojila řadu mladých herců. Jde přeci o novou generaci ochotníků. K inscenaci lze říci, že režie se z nezkušenosti spokojila s vnější charakterizaci jednotlivých postav, a akcentem na slovo, ale málo podtrhla proč se vše děje přes nonverbální řešení situací. Příběh se tak stal méně přehledným.
Velice dobře přijatou, diváky v Němčicích, se stala zápletková komedie Davea Freemana Dovolená s rizikem, kterou sehrál Divadelní soubor OB Velká Bystřice. Takovéto komedie, v nichž autoři vrší jednu komickou situaci za druhou, děj zaplétají v nová a nová nedorozumění, vyžadují od herců velmi sofistikované herecké řemeslo. Bez schopnosti nepřehrávat, držet timeing gagu, pointovat, glosovat a být stále ve vnitřní tenzi, se nedají tyto komedie hrát. Soubor disponuje takovými herci téměř v celém obsazení. A kdyby režie byla důslednější v detailech, mohli jsme být svědky přímo excelentně vystavěné inscenace.
Na Morkovské ochotníky se na přehlídce vždycky těšíme. Jejich autorská osobitost v předloze, režii i herectví se už několikrát ukázala v tom nejlepším světle. Ale i mistr tesař se někdy utne. Ve chvalitebné snaze na HDM vystoupit, se zřekli ještě nenazkoušeného titulu, aby ho nahradili jakousi zmatečnou a už vůbec ne připravenou inscenací, která měla poukazovat prostřednictvím improvizovaných situací na diletantské přístupy nejmenovaných amatérských souborů při zkoušení divadla. Námět na komedii určitě ano. No, ale nepovedlo se.
Poslední den přehlídky patřil Kroužku divadelních ochotníků z Hvozdné. Nejdříve jsme uviděli notoricky známou pohádku Červená karkulka. Jevištní podobu jí dala Alena Herman, která nedramatický text rozvedla do asi padesáti minutového představení v režii Terezy Večeřové. Hezká iluzivní pohádka v prvorepublikových barokních kulisách, hraná především dětmi, byla příjemným zpestřením pátečního odpoledne. Nicméně připsané postavičky a jejich dialogy postrádaly větší dramatický spád. Červená karkulka je obtížně dramatizovatelná.
Večer pak stejný soubor zahrál, vlastní jevištní adaptaci autobiografické prózy Sergeje K. Dakova Odpusť, Natašo! Scénáristkou i režisérkou je Alena Herman. Ve výrazné režijně audiovizuální formě je prostřednictvím samotného Dakova vyprávěn a částečně demonstrován příběh o krutosti sovětského komunistického režimu. Je to efektní představení plné světelných změn, kouře a zajímavé hudby, s výrazným apelem, hrané jedním hercem a několika dalšími v epizodních rolích. Silné emotivní představení, které ovšem může vyvolávat námitky, že forma je nadřazena obsahu.
Tolik k letošním inscenacím. Zbývá jen poděkovat. A tak z tohoto místa, činím poděkování všem bez výjimky, všem těm, kteří přiložili ruku k tomu, aby se letošní Hanácký divadelní máj uskutečnil. Děkuji vám.