FLEYBERKOVÁ, Klára: Stodůlecký píseček 2012 - Den první. AS 7. 4. 2012.
Stodůlecký píseček 2012 - Den první
Festival Stodůlecký Píseček letos odstartoval opravdu silnou kávou. Doslova v divadelním baru KD Mlejn, obrazně pak na jeho jevišti. Hned prvním představením totiž Divadlo Potrvá nastolilo zásadní otázku, otázku rasovou.
Experimentální DEN PRVNÍ (pátek 31. 3. 2012)
Téma je to evidentně kontroverzní a dosti palčivé. Právě proto je velmi odvážný čin pokusit se pojmout ho jednou inscenací. Zároveň tak ale tvůrci hrají hokej na dost tenkém ledě. A pod těmito hráči už tak dost tenký led tál poněkud kvapně.
Režisér Vojtěch Poláček chtěl, dle svých slov, ukázat jednostranný obraz Romů/kriminálníků, který nám každý den předkládají nejrůznější média. Jenže pouhým zobrazením oné jednostranné interpretace bohužel vznikla zcela jednostranná inscenace. Jako by tvůrci sami hlásali, že Cikán je nebezpečí, které nás může nekontrolovatelně ovládnout, a naše tolerance by měla mít jisté meze. Ačkoli inscenaci nazvali právě Meze tolerance, přinášet takováto poselství zajisté neměli v úmyslu. A jelikož bylo představení na festivalu jejich premiérou, lze snad očekávat, že budou na zamýšleném vyznění ještě pracovat.
O poznání lehčí téma, i když neméně diskutované, si zvolil soubor Flajšplyš. V inscenaci nazvané Nezměrný cit pana P. se zabývá čím jiným než láskou. Nesmělý pan P. má kolem sebe tři ženy a není schopen se rozhodnout, která je pro něj nejvhodnější. Když se rozhoupe, najednou už není z čeho vybírat. Ne, fiktivní autor Bertold Fleischplüsch nám o lásce neřekl nic nového, inscenace je ovšem příjemně vtipná a svěží. Stále je na co se dívat, především díky její výtvarné stránce. Herci volně přecházejí k práci s loutkami, které jsou sestavené z několika různých panenek a vzniká tak jednoduché dokreslení jejich charakteristik (Pan P. například rád posiluje a tak je jeho malé tělíčko zkombinované s nezvykle urostlými pažemi). Rozvernou atmosféru ještě podtrhují dva hudebníci doprovázející životní lapálie hlavního hrdiny.
Živou hudbu využívá i Divadlo Kámen, které uzavřelo první den festivalu. Právě ono také nejlépe dostálo podtitulu Stodůleckého Písečku; inscenace Ras al Chajma je totiž nezpochybnitelně experimentující divadlo. I proto byla zřejmě nakonec vybrána jako postupující na Šrámkův Písek. Vcelku jednoduchý, byť v důsledku vůbec ne banální, příběh pojal scénárista a režisér Petr Macháček jako dokonale formalistické cvičení. V pevně dané struktuře vypravěč popisuje rozhovor matky a dcery, která kdesi vytratila mobilní telefon. Vypoví, co se stalo, co si ženy řekly a odmlčí se, aby dal prostor dvěma herečkám ztvárňujícím onu dvojici. Ty pak suše přeříkají již vyslovené repliky. Ze židle umístěné mezi diváky vstane muž a dlouho si prohlíží podivnou žlutou krabici. Zahraje hudba. A tak pořád dál. Když se ovšem divák ve zvláštně stísněné atmosféře začíná orientovat, prohlédne pevnou strukturu, dojde k malé obměně, rituály se naruší.
Takto formalistický přístup ale otevírá hluboký citový obsah příběhu. Matka s dcerou žijí vcelku obyčejný život a v jejich vztahu chybí jakýkoli náboj. Naději na světlejší zítřky jim poskytne až úplně neznámý muž ze Spojených arabských emirátů, který náhodou našel inkriminovaný telefon a zcela bezelstně ho dceři vrátí. Ano, dobří lidé jsou mezi námi, takže svět je vlastně krásný. S touto myšlenkou se ženám bude jistě žít lépe.
Tak světlé poselství uzavřené v tak podivuhodné inscenaci je opravdu úctyhodné završení prvního festivalového dne. Dáme si poslední dnešní kávu a se sluncem v duši odcházíme spát.
Klára Fleyberková
Festival Stodůlecký Píseček letos odstartoval opravdu silnou kávou. Doslova v divadelním baru KD Mlejn, obrazně pak na jeho jevišti. Hned prvním představením totiž Divadlo Potrvá nastolilo zásadní otázku, otázku rasovou.
Experimentální DEN PRVNÍ (pátek 31. 3. 2012)
Téma je to evidentně kontroverzní a dosti palčivé. Právě proto je velmi odvážný čin pokusit se pojmout ho jednou inscenací. Zároveň tak ale tvůrci hrají hokej na dost tenkém ledě. A pod těmito hráči už tak dost tenký led tál poněkud kvapně.
Režisér Vojtěch Poláček chtěl, dle svých slov, ukázat jednostranný obraz Romů/kriminálníků, který nám každý den předkládají nejrůznější média. Jenže pouhým zobrazením oné jednostranné interpretace bohužel vznikla zcela jednostranná inscenace. Jako by tvůrci sami hlásali, že Cikán je nebezpečí, které nás může nekontrolovatelně ovládnout, a naše tolerance by měla mít jisté meze. Ačkoli inscenaci nazvali právě Meze tolerance, přinášet takováto poselství zajisté neměli v úmyslu. A jelikož bylo představení na festivalu jejich premiérou, lze snad očekávat, že budou na zamýšleném vyznění ještě pracovat.
O poznání lehčí téma, i když neméně diskutované, si zvolil soubor Flajšplyš. V inscenaci nazvané Nezměrný cit pana P. se zabývá čím jiným než láskou. Nesmělý pan P. má kolem sebe tři ženy a není schopen se rozhodnout, která je pro něj nejvhodnější. Když se rozhoupe, najednou už není z čeho vybírat. Ne, fiktivní autor Bertold Fleischplüsch nám o lásce neřekl nic nového, inscenace je ovšem příjemně vtipná a svěží. Stále je na co se dívat, především díky její výtvarné stránce. Herci volně přecházejí k práci s loutkami, které jsou sestavené z několika různých panenek a vzniká tak jednoduché dokreslení jejich charakteristik (Pan P. například rád posiluje a tak je jeho malé tělíčko zkombinované s nezvykle urostlými pažemi). Rozvernou atmosféru ještě podtrhují dva hudebníci doprovázející životní lapálie hlavního hrdiny.
Živou hudbu využívá i Divadlo Kámen, které uzavřelo první den festivalu. Právě ono také nejlépe dostálo podtitulu Stodůleckého Písečku; inscenace Ras al Chajma je totiž nezpochybnitelně experimentující divadlo. I proto byla zřejmě nakonec vybrána jako postupující na Šrámkův Písek. Vcelku jednoduchý, byť v důsledku vůbec ne banální, příběh pojal scénárista a režisér Petr Macháček jako dokonale formalistické cvičení. V pevně dané struktuře vypravěč popisuje rozhovor matky a dcery, která kdesi vytratila mobilní telefon. Vypoví, co se stalo, co si ženy řekly a odmlčí se, aby dal prostor dvěma herečkám ztvárňujícím onu dvojici. Ty pak suše přeříkají již vyslovené repliky. Ze židle umístěné mezi diváky vstane muž a dlouho si prohlíží podivnou žlutou krabici. Zahraje hudba. A tak pořád dál. Když se ovšem divák ve zvláštně stísněné atmosféře začíná orientovat, prohlédne pevnou strukturu, dojde k malé obměně, rituály se naruší.
Takto formalistický přístup ale otevírá hluboký citový obsah příběhu. Matka s dcerou žijí vcelku obyčejný život a v jejich vztahu chybí jakýkoli náboj. Naději na světlejší zítřky jim poskytne až úplně neznámý muž ze Spojených arabských emirátů, který náhodou našel inkriminovaný telefon a zcela bezelstně ho dceři vrátí. Ano, dobří lidé jsou mezi námi, takže svět je vlastně krásný. S touto myšlenkou se ženám bude jistě žít lépe.
Tak světlé poselství uzavřené v tak podivuhodné inscenaci je opravdu úctyhodné završení prvního festivalového dne. Dáme si poslední dnešní kávu a se sluncem v duši odcházíme spát.
Klára Fleyberková
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.