ZÁMEČNÍKOVÁ, Ema: PARDUBICE 4. (1.KAT.), 5. (2.KAT.), 11. (3.KAT.), 12. (4.KAT.) DUBNA 2011. Deník Dětské scény č. 0, 10. 6. 2011.
PARDUBICE 4. (1.KAT.), 5. (2.KAT.), 11. (3.KAT.), 12. (4.KAT.) DUBNA 2011
Přehlídka se konala již tradičně v malém sálku. Prostor je to útulný, leč na takovouto akci ne příliš vhodný. Vizuální pozornost diváků poněkud rozptyluje výhled velkými okny na nedaleký renesanční zámek, což je pohled překrásný, ale rušící. I zvukových vjemů je více než dost – zvenku sem někdy velmi intenzivně proniká ruch Sukovy třídy (zejména při častém průjezdu houkající sanitky). Přímo v budově sídlí konzervatoř, takže se některé přednesy proměnily v melodramy, jak trefně poznamenala hlavní organizátorka přehlídky Hana Cihlová. Ta dokázala se svými kolegyněmi vytvořit neuvěřitelně příjemnou a klidnou atmosféru, takovou, že většina účastníků téměř nevnímala nejen ony nepatřičné vjemy, ale dokázala se i zbavit zbytečného soutěžního napětí. Paní Cihlová je zřejmě i schopná diplomatka, neboť zajistila „štědré sponzory“, takže všechny děti „něco“ dostaly. Hlavní program, přehlídku dětského přednesu, rámovaly ranní mluvní rozcvička a odpolední diskuse s lektory. Osvěžujícím dojmem zapůsobily hudební vstupy žáků hudebního oboru pardubických „zušek“. Atmosféra recitačních přehlídek je dle mého mínění velmi důležitá, vždyť všichni si jistě přejeme, aby v každém (zejména v dětech) zůstaly na setkání s přednesem ty nekrásnější vzpomínky.
Příjemné vzpomínky si zajisté odnášela i porota, neboť její členové zažili až dojemnou péči nejen v podobě vzorně připravených materiálů a bezvadně klapající organizace, ale i v nabídce pestrého pohoštění v poradní místnosti. V každé kategorii se složení poroty poněkud měnilo, jen moje maličkost měla možnost zúčastnit se hodnocení všech kategorií. Proto mohu ocenit i složení jednotlivých lektorských trojic. Vedle zkušených odborných přednašečských osobností jsem měla i možnost spolupracovat například: s redaktorkou rádia Leonardo (současně však absolventkou KVD DAMU Praha), s několikanásobnou laureátkou Wolkerova Prostějova a s profesionálními herci. Pohled na dětský přednes posledně jmenovaných bývá někdy (dle mé zkušenosti) poněkud „posunutý“ k přehnanému oceňování dětských hvězdiček apod., ale v případě pardubické poroty tomu tak nebylo. Oba pánové velmi citlivě posuzovali dětské výkony, možná i proto, že jeden byl otcem dětského recitátora a druhý se sám ve svém dětství účastnil recitačních soutěží. S rozmyslem vytvořené složení lektorských skupinek vytvořilo velmi pestrou názorovou mozaiku, která byla pro mne podnětným obohacením.
Účastníci mohli získat k účastnickému diplomu tato ocenění: Čestné uznání, Diplom (bez postupu), Diplom s postupem do národního kola.
Kategorie nejmenších zaujala především zajímavou a objevnou dramaturgií. S některými texty se nikdo z lektorů buď nesetkal v přehlídkách vůbec, nebo na nás působily neoposlouchaně. Ale i celkový pohled poroty na kategorii nejmenších zářil spokojeností. Děti přednášely s nadšenou spontaneitou, kterou u malých očekáváme, ale ne vždy se s ní potkáváme. Vystupující předávali své texty sdělně, většinou bez obvyklých manýr tohoto věku. Jen někdy si zřejmě text se svým pedagogem patřičně neprozkoumali a pak nebyly schopné plně vytěžit to, co do něho autor vložil. O dobré úrovni nejmladších svědčí i množství oceněných výkonů, které opravdu nebyly uděleny jen pro roztomilost vystupujících.
Diplom obdržela Natálie Finsterlová (J. Žáček. Popletená pohádka), Vojtěch Tesař (J. Kinney: Deník malého poseroutky), Jana Večeřová (M. Drijverová: Starosti). Čestné uznání si odnesly Anna Petrová (J. Havel: Kočičí dům), Anna Ševčíková (A. Jacobsso, S. Olsson: Lotřík Petřík), Sabina Čonková (M. Kratochvíl: Školní muka) a Magdalena Perná (P. Šrut: Pan Sud).
Na rozdíl od první kategorie pardubické přehlídky, druhá nepůsobila tak příjemně. Výběr předloh působil sice pestře, ale nad některými texty porota nevěřícně kroutila hlavou – přece jenom šlo o krajské kolo, kdy se dá předpokládat jistá selekce z nižších kol. Velmi často působil dětský přednes povrchně, bez jakéhokoliv zaujetí pro sdělení, překvapivě i textů, které dětem nabízely mnohé. U některých výstupů dokonce měla porota pocit, že se ocitla v okresním kole první kategorie a někdy dokonce i ještě „níž“. Naštěstí nelze celou druhou kategorii v Pardubicích zatratit, několik výkonů aspirujících na ocenění se přece jen našlo.
Na celostátní přehlídku byla doporučena Viktorie Štochlová (Rudolf Křesťan: Výskyt). Leckdo by výběr tohoto textu pro recitátora druhé kategorie nedoporučil. Dívenka však působila jako starší a dokázala se zápletkou v povídce zřejmě upřímně pobavit a toto své pobavení předat divákovi. Vyprávění publikum vnímalo jako poutavé, živé a logicky vystavěné. Přirozený projev poněkud „kazila“ příliš pečlivá artikulace - Viktorie si zřejmě byla vědoma některých svých mluvních nedostatků a snažila se mluvit co nejlépe. Druhou postupující v této kategorii se stala Anna Pachelová (Olga Hejná: Kluci buci kaktusáci). Přednes byl vyhodnocen jako nejlepší z celé kategorie, přirozený, radostný a hezky vystavěný. Z Aničky přímo sálalo potěšení z vyprávění, ze vztahu k postavám i k příběhu.
Ani třetí. kategorií nebyla nikterak lektorská trojice nadšena. Spolu s diváky vyslechla převážně texty, jejichž výběr už předurčoval nevýraznost a povrchnost. A pokud se objevil text, který toto nenaznačoval, často jakoby přednašeč jeho předpoklady neobjevil. Nejčastěji se tak dělo při přednesu Macourkových textů (celkem jich bylo ve třetí kategorii pět), kdy byly autorovy typické předlouhé věty „nasekány“ na několik kratších, ukončených tečkou, nebo na vyhrávané přímé řečí. Opět se však našlo několik výjimek, kdy naopak text, který při přečtení nepůsobil bůhvíjak zajímavě, vypravěč výrazně obohatil. Postup do celostátní přehlídky si odnesla Lucie Petrová (František Němec: Pták si pamatuje a Ludvík Aškenazy: Křik). Lucie působila na publikum neuvěřitelnou energií, spontaneitou, živostí snad i talentem. Předvést toto všechno ji umožnily dva texty výrazně odlišného charakteru, přičemž ji evidentně zaujal více první, prozaický. S autorovým humorem se zcela ztotožnila, bavila se jím a bavila jím i diváky. Schopné vypravěčce by se snad dala vytknout přílišná energie při sdělování přímých řečí, kdy hlas zněl přeexponovaně. Tereza Junková recitovala text Tomáše Špidlíka O kapce rosy a Aloise Mikulky Ježibaba trampem. Na rozdíl od Lucie, která od prvního se objevení na jevišti předváděla (v dobrém slova smyslu) všechny své schopnosti, Terezka svoji přednašečskou osobnost odhalovala postupně a publikum ji plně mohlo docenit až po odeznění druhého textu. Při prvém přednesu působila subtilně, fi losofi cky, lyricky, pro někoho až sentimentálně. Při druhém představení se publiku naopak rozvinula veškerý svůj smysl pro humor, schopnost pracovat se všemi vypravěčskými prostředky a mluvní vybavenost. Mikulkův rázný text předala s neuvěřitelnou noblesou, velice hravě a až poeticky.
Všichni tři lektoři se shodli v lítosti nad nemožností předvést oba dva texty v národním kole, protože jenom tak může divák, zejména odborný, ocenit nejen schopnosti Terezky jako recitátorky, ale i kvalitu jejího pedagogického vedení.
Ani kategorie nejstarších nezaujala přemírou přednesů nad běžnou úroveň. Její slabiny se projevovaly zejména ve výběru jakýchsi„ holčičích“výpovědí, kdy mladé slečny „hrály“ samy sebe, někdy dosti přehnaně a násilně, bez jakéhokoliv nadhledu. Takovýto výběr předloh je často pastí i pro schopné a zkušené recitátorky. Dalším, často se objevujícím problémem, byla výstavba přednesového výstupu. Vyprávění byla vyprávěna barvitě, zaujatě, opravdově a s přesvědčením, ale plynula pořád stejně, vývoj událostí „nešel odněkud někam“. Přitom mnoho textů bylo vybráno velmi zajímavě a i pro stálé účastníky recitačních přehlídek překvapivě. Nejvíce zklamán byl herec z pardubického divadla, který se po létech těšil z „porotování“ a byl nemile překvapen velmi malým zastoupením poezie. V seznamu recitátorů se dokonce objevil i ryzí monolog z divadelní hry, i když v podání šikovného herce.
Čtvrtá kategorie měla i své velké plus - všichni velmi ocenili boj jednoho recitátora, který se, i přes vážné zdravotní potíže zasahující do řeči, dokázal prosadit z krajského kola a i zde se ocitlo jeho vystoupení na hranici doporučení do kola národního. Stal se důkazem, že se přednes může stát velkou motivací. Na celostátní přehlídku postoupila Natálie Dunglová (Daisy.Mrázková: Hloupý lev, František Nepil: Brzdi, lemoune!). Natálie jako první recitovala Nepilův text. Při jeho přednesu působila dojmem, že sice ví, proč ho říká, a že se jím baví, ale její výkon měl některé nedostatky, např. ve výstavbě, uspěchaném konci a v nepřesné artikulaci. Zato druhý text vyzněl jednoznačně nejlépe z celé kategorie, ne-li z celé přehlídky. Přesně vystavěný výkon vypravěčka přesně vedla diváka svojí představou a dovedla ho ke konci se silnou katarzí.
Kristýna Marková interpretovala text Ilji Hurníka Jan Milánek cinkal a Miloše Macourka O modrém hrnci, který rád vařil rajskou omáčku. Kristýna byla nominována do národního kola ne zcela jednoznačně, neboť lektoři neshledávali ani jeden z jejích výkonů zcela vhodným k postupu do národního kola. Vedle ní stejně posuzovali další recitátorku, nicméně však pro zajímavější výběr textů ji vybrali a tím jí dali šanci se národního kola zúčastnit. Přednes Hurníkovy povídky vyzněl nepřirozeně, zejména v přímých řečech, kdy vypravěčka podivně stylizovala postavu Milánka. Až v druhém textu přesvědčila lektory o kvalitách svého přednašečského umu, i když i vyprávění o modrém hrnci nesl stopy problémů z jejího prvního vystoupení.
Ema Zámečníková
Přehlídka se konala již tradičně v malém sálku. Prostor je to útulný, leč na takovouto akci ne příliš vhodný. Vizuální pozornost diváků poněkud rozptyluje výhled velkými okny na nedaleký renesanční zámek, což je pohled překrásný, ale rušící. I zvukových vjemů je více než dost – zvenku sem někdy velmi intenzivně proniká ruch Sukovy třídy (zejména při častém průjezdu houkající sanitky). Přímo v budově sídlí konzervatoř, takže se některé přednesy proměnily v melodramy, jak trefně poznamenala hlavní organizátorka přehlídky Hana Cihlová. Ta dokázala se svými kolegyněmi vytvořit neuvěřitelně příjemnou a klidnou atmosféru, takovou, že většina účastníků téměř nevnímala nejen ony nepatřičné vjemy, ale dokázala se i zbavit zbytečného soutěžního napětí. Paní Cihlová je zřejmě i schopná diplomatka, neboť zajistila „štědré sponzory“, takže všechny děti „něco“ dostaly. Hlavní program, přehlídku dětského přednesu, rámovaly ranní mluvní rozcvička a odpolední diskuse s lektory. Osvěžujícím dojmem zapůsobily hudební vstupy žáků hudebního oboru pardubických „zušek“. Atmosféra recitačních přehlídek je dle mého mínění velmi důležitá, vždyť všichni si jistě přejeme, aby v každém (zejména v dětech) zůstaly na setkání s přednesem ty nekrásnější vzpomínky.
Příjemné vzpomínky si zajisté odnášela i porota, neboť její členové zažili až dojemnou péči nejen v podobě vzorně připravených materiálů a bezvadně klapající organizace, ale i v nabídce pestrého pohoštění v poradní místnosti. V každé kategorii se složení poroty poněkud měnilo, jen moje maličkost měla možnost zúčastnit se hodnocení všech kategorií. Proto mohu ocenit i složení jednotlivých lektorských trojic. Vedle zkušených odborných přednašečských osobností jsem měla i možnost spolupracovat například: s redaktorkou rádia Leonardo (současně však absolventkou KVD DAMU Praha), s několikanásobnou laureátkou Wolkerova Prostějova a s profesionálními herci. Pohled na dětský přednes posledně jmenovaných bývá někdy (dle mé zkušenosti) poněkud „posunutý“ k přehnanému oceňování dětských hvězdiček apod., ale v případě pardubické poroty tomu tak nebylo. Oba pánové velmi citlivě posuzovali dětské výkony, možná i proto, že jeden byl otcem dětského recitátora a druhý se sám ve svém dětství účastnil recitačních soutěží. S rozmyslem vytvořené složení lektorských skupinek vytvořilo velmi pestrou názorovou mozaiku, která byla pro mne podnětným obohacením.
Účastníci mohli získat k účastnickému diplomu tato ocenění: Čestné uznání, Diplom (bez postupu), Diplom s postupem do národního kola.
Kategorie nejmenších zaujala především zajímavou a objevnou dramaturgií. S některými texty se nikdo z lektorů buď nesetkal v přehlídkách vůbec, nebo na nás působily neoposlouchaně. Ale i celkový pohled poroty na kategorii nejmenších zářil spokojeností. Děti přednášely s nadšenou spontaneitou, kterou u malých očekáváme, ale ne vždy se s ní potkáváme. Vystupující předávali své texty sdělně, většinou bez obvyklých manýr tohoto věku. Jen někdy si zřejmě text se svým pedagogem patřičně neprozkoumali a pak nebyly schopné plně vytěžit to, co do něho autor vložil. O dobré úrovni nejmladších svědčí i množství oceněných výkonů, které opravdu nebyly uděleny jen pro roztomilost vystupujících.
Diplom obdržela Natálie Finsterlová (J. Žáček. Popletená pohádka), Vojtěch Tesař (J. Kinney: Deník malého poseroutky), Jana Večeřová (M. Drijverová: Starosti). Čestné uznání si odnesly Anna Petrová (J. Havel: Kočičí dům), Anna Ševčíková (A. Jacobsso, S. Olsson: Lotřík Petřík), Sabina Čonková (M. Kratochvíl: Školní muka) a Magdalena Perná (P. Šrut: Pan Sud).
Na rozdíl od první kategorie pardubické přehlídky, druhá nepůsobila tak příjemně. Výběr předloh působil sice pestře, ale nad některými texty porota nevěřícně kroutila hlavou – přece jenom šlo o krajské kolo, kdy se dá předpokládat jistá selekce z nižších kol. Velmi často působil dětský přednes povrchně, bez jakéhokoliv zaujetí pro sdělení, překvapivě i textů, které dětem nabízely mnohé. U některých výstupů dokonce měla porota pocit, že se ocitla v okresním kole první kategorie a někdy dokonce i ještě „níž“. Naštěstí nelze celou druhou kategorii v Pardubicích zatratit, několik výkonů aspirujících na ocenění se přece jen našlo.
Na celostátní přehlídku byla doporučena Viktorie Štochlová (Rudolf Křesťan: Výskyt). Leckdo by výběr tohoto textu pro recitátora druhé kategorie nedoporučil. Dívenka však působila jako starší a dokázala se zápletkou v povídce zřejmě upřímně pobavit a toto své pobavení předat divákovi. Vyprávění publikum vnímalo jako poutavé, živé a logicky vystavěné. Přirozený projev poněkud „kazila“ příliš pečlivá artikulace - Viktorie si zřejmě byla vědoma některých svých mluvních nedostatků a snažila se mluvit co nejlépe. Druhou postupující v této kategorii se stala Anna Pachelová (Olga Hejná: Kluci buci kaktusáci). Přednes byl vyhodnocen jako nejlepší z celé kategorie, přirozený, radostný a hezky vystavěný. Z Aničky přímo sálalo potěšení z vyprávění, ze vztahu k postavám i k příběhu.
Ani třetí. kategorií nebyla nikterak lektorská trojice nadšena. Spolu s diváky vyslechla převážně texty, jejichž výběr už předurčoval nevýraznost a povrchnost. A pokud se objevil text, který toto nenaznačoval, často jakoby přednašeč jeho předpoklady neobjevil. Nejčastěji se tak dělo při přednesu Macourkových textů (celkem jich bylo ve třetí kategorii pět), kdy byly autorovy typické předlouhé věty „nasekány“ na několik kratších, ukončených tečkou, nebo na vyhrávané přímé řečí. Opět se však našlo několik výjimek, kdy naopak text, který při přečtení nepůsobil bůhvíjak zajímavě, vypravěč výrazně obohatil. Postup do celostátní přehlídky si odnesla Lucie Petrová (František Němec: Pták si pamatuje a Ludvík Aškenazy: Křik). Lucie působila na publikum neuvěřitelnou energií, spontaneitou, živostí snad i talentem. Předvést toto všechno ji umožnily dva texty výrazně odlišného charakteru, přičemž ji evidentně zaujal více první, prozaický. S autorovým humorem se zcela ztotožnila, bavila se jím a bavila jím i diváky. Schopné vypravěčce by se snad dala vytknout přílišná energie při sdělování přímých řečí, kdy hlas zněl přeexponovaně. Tereza Junková recitovala text Tomáše Špidlíka O kapce rosy a Aloise Mikulky Ježibaba trampem. Na rozdíl od Lucie, která od prvního se objevení na jevišti předváděla (v dobrém slova smyslu) všechny své schopnosti, Terezka svoji přednašečskou osobnost odhalovala postupně a publikum ji plně mohlo docenit až po odeznění druhého textu. Při prvém přednesu působila subtilně, fi losofi cky, lyricky, pro někoho až sentimentálně. Při druhém představení se publiku naopak rozvinula veškerý svůj smysl pro humor, schopnost pracovat se všemi vypravěčskými prostředky a mluvní vybavenost. Mikulkův rázný text předala s neuvěřitelnou noblesou, velice hravě a až poeticky.
Všichni tři lektoři se shodli v lítosti nad nemožností předvést oba dva texty v národním kole, protože jenom tak může divák, zejména odborný, ocenit nejen schopnosti Terezky jako recitátorky, ale i kvalitu jejího pedagogického vedení.
Ani kategorie nejstarších nezaujala přemírou přednesů nad běžnou úroveň. Její slabiny se projevovaly zejména ve výběru jakýchsi„ holčičích“výpovědí, kdy mladé slečny „hrály“ samy sebe, někdy dosti přehnaně a násilně, bez jakéhokoliv nadhledu. Takovýto výběr předloh je často pastí i pro schopné a zkušené recitátorky. Dalším, často se objevujícím problémem, byla výstavba přednesového výstupu. Vyprávění byla vyprávěna barvitě, zaujatě, opravdově a s přesvědčením, ale plynula pořád stejně, vývoj událostí „nešel odněkud někam“. Přitom mnoho textů bylo vybráno velmi zajímavě a i pro stálé účastníky recitačních přehlídek překvapivě. Nejvíce zklamán byl herec z pardubického divadla, který se po létech těšil z „porotování“ a byl nemile překvapen velmi malým zastoupením poezie. V seznamu recitátorů se dokonce objevil i ryzí monolog z divadelní hry, i když v podání šikovného herce.
Čtvrtá kategorie měla i své velké plus - všichni velmi ocenili boj jednoho recitátora, který se, i přes vážné zdravotní potíže zasahující do řeči, dokázal prosadit z krajského kola a i zde se ocitlo jeho vystoupení na hranici doporučení do kola národního. Stal se důkazem, že se přednes může stát velkou motivací. Na celostátní přehlídku postoupila Natálie Dunglová (Daisy.Mrázková: Hloupý lev, František Nepil: Brzdi, lemoune!). Natálie jako první recitovala Nepilův text. Při jeho přednesu působila dojmem, že sice ví, proč ho říká, a že se jím baví, ale její výkon měl některé nedostatky, např. ve výstavbě, uspěchaném konci a v nepřesné artikulaci. Zato druhý text vyzněl jednoznačně nejlépe z celé kategorie, ne-li z celé přehlídky. Přesně vystavěný výkon vypravěčka přesně vedla diváka svojí představou a dovedla ho ke konci se silnou katarzí.
Kristýna Marková interpretovala text Ilji Hurníka Jan Milánek cinkal a Miloše Macourka O modrém hrnci, který rád vařil rajskou omáčku. Kristýna byla nominována do národního kola ne zcela jednoznačně, neboť lektoři neshledávali ani jeden z jejích výkonů zcela vhodným k postupu do národního kola. Vedle ní stejně posuzovali další recitátorku, nicméně však pro zajímavější výběr textů ji vybrali a tím jí dali šanci se národního kola zúčastnit. Přednes Hurníkovy povídky vyzněl nepřirozeně, zejména v přímých řečech, kdy vypravěčka podivně stylizovala postavu Milánka. Až v druhém textu přesvědčila lektory o kvalitách svého přednašečského umu, i když i vyprávění o modrém hrnci nesl stopy problémů z jejího prvního vystoupení.
Ema Zámečníková
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.