Na Plechových pohádkách jsem se pěkně pobavila s Pavlínou Kordovou, která si říká soubor Kordula z Liberce v dalším z představení jedné herečky. Byly to vlastně Tři pohádky o jednom drakovi od Milady Mašatové a herečka si do nich vyrobila loutky z plechového kuchyňského náčiní. Někomu z poroty vadilo, že už loutky i dekorace měla napevno spojené, sešroubované či svařené a že nevznikaly na jevišti jakoby autenticky a byly samoúčelné. Nad tím jsem mávla rukou. Paní Kordová byla sama o sobě tak autentická, že už to snad ani líp nešlo. Pohádku měla postavenou na komunikaci s publikem a ze začátku to vypadalo, že jde o hereččinu výzvu k ničím nespoutané hře, která ji ovšem každým okamžikem může smést z jeviště. Ale kupodivu pořád držela otěže pevně v rukou. Z této exhibice potom jen jaksi vyčnívaly rýmované texty. Nejvíc to bylo patrné v prostřední pohádce, kdy herečka jako by spěchala z role do role, jen aby publikum už nemusela zbytečně provokovat. Nakonec všechno zvládla bravurně a přece jenom dokázala, že je jako seizmograf, který velice citlivě dokáže reagovat na jakýkoliv druh vibrací vysílaných z hlediště. Právem získala cenu za originální interpretační výkon.
JOSEPHOVÁ-Luňáková, Blanka : 53. LOUTKÁŘSKÁ CHRUDIM. AS 2004, č. 4, s. 3–8.