Texty: STROTZER, Milan: Wintrův Rakovník 2011 - Podzimní hra (recenze). AS 2011.

Divadelní spolek Tyl Říčany – Markéta Bláhová-Bidlasová: Podzimní hra

Divadelní spolek Tyl z Říčan uvedl v režii Karla Purkara hru Markéty Bláhové-Bidlasové Podzimní hra. Jeho dramaturgická volba byla stejně odvážná, jako ošidná, neboť jevištní realizace textové předlohy není vůbec jednoduchým úkolem. To navzdory skutečnosti, že půdorys hry je průhledným schématem, hrou-modelem, který známe z mnoha jiných dramatických a literárních předloh. Do klimatu všednodenní reality vstoupí narušitel zvenčí, který je z diametrálně odlišného světa. V Podzimní hře je poklidný svět jistoty středostavovského manželského páru a jeho dvou dětí narušen trojicí lidí představující, zjednodušeně řečeno, svět výjimečnosti a dobrodružství. Narušiteli jsou dvě herečky a armádní důstojník, jimž osud nedopřává mít potomky. Tato výchozí dramatická situace je základem, z něhož by se mohl odvíjet příběh, v němž dojde k poodhalování premis a stinných stránek obou protipolných světů a k vyústění, ať již přitakávajícímu jednomu z nich či rozporování obou. Autorka je však mistryně v nekonečných a stále se vršících ipmresích a ruku v ruce s tím v nedozírném nastolování a zmnožování témat, aniž by jedno z nich akcentovala jako klíčové. Před dramaturga a režiséra je tak postaven nelehký úkol, vybrat si hlavní téma, neupozadit zcela ta ostatní a navíc připravit ke scénování dramatické situace, které nejsou vždy v textové předloze vystavěny. Říčanská inscenace však postrádá zřetelnou dramaturgicko-režijní koncepci a ve shodě s autorkou takříkajíc „honí mnoho zajíců“ najednou, což má za příčinu ztrátu divácké orientace a naposledy nepochopení toho, o čem se vlastně hraje. Souvisí s tím i způsob hereckého uchopení. Říčanští vsadili na jakési pravděpodobnostní traktování textu, opírající se víceméně o psychologické motivace. Je otázkou, zda by u hry-modelu nebylo výhodnější zvolit jiný způsob ztvárnění, např. prostředky tzv. autentického herectví, autentické existence v daných situacích a jejich okolnostech. Rozpornou je i scénografická složka inscenace, v níž proti sobě stojí reálný objekt ‒ stan, některé rekvizity a kostýmy a na druhé straně vysoce stylizované přírodní prostředí, vytvořené z umělohmotných lahví, a to aniž by tato materiálová dvojakost přinášela zřetelnou novou kvalitu ‒ sdělení. Navzdory všemu, co bylo nepochvalně popsáno výše, je třeba ocenit odvahu a úsilí souboru o zdolání tvrdého inscenačního oříšku a v neposlední řadě poděkovat za poskytnutí bohatého materiálu k diskuzi na rozborovém semináři.

Milan Strotzer