Texty: AS 2002, č. 1, s. 27, Vilém Faltýnek.

Jana Křenková

Když Jana Křenková začínala učit dramatickou výchovu, byl jsem u toho. Je to hrdé prohlášení, ale jeho význam je takový, že jsem patřil snad k druhému ročníku, který ve žďárské lidové škole umění vedla, a… a vůbec už si na tu dobu nepamatuju. Těžko říct, jak vypadaly hodiny a jestli to, co jsme dělali později, má s těmito počátky něco společného.
Tam někde v dálce je “Ahoj, moře!”, krátký pořad z veršů nadějného Žáčka, a nějaký folklór, “Ze staré školy.” První malá představení pro veřejnost, která jsme s Janou Křenkovou dělali. Tedy dělala je pochopitelně ona s námi, ale ten pocit jsme nemívali. To proto dala obvykle naše desetiminutová inscenace takovou práci, protože jsme na “všechno” přicházeli sami a učili jsme se v pocitu samostatnosti. Možná proto mi dodnes všechno tak trvá!
Chtěl bych vytáhnout fotografii z alba, ale nelze. Nebyl tehdy důvod album zakládat. Dramaťák byl normální a samozřejmý. Chodil jsem s pravidelností přes žďárské náměstí, kolem hasičárny, do decentně oprýskané novostavby LŠU. “Malé a velké nebe.” Černík. Chodilo se tam s holkama, protože kluci to nakonec vždycky vzdali, chodilo se tam prostě ve středu odpoledne, pak i v pátek, pak víc a víc, až býval několikrát týdně i přes víkend... A zase poezie: Hanzlíkovo “Pimpilim pam pam.” Potom se dokonce jezdilo do Brna a do Prahy a připravovaly se tematické sborníky autorských prací do literární soutěže, a protože jsme byli kdovíkým oceněni, jeli jsme se povozit do Prahy na eskalátory metra. Na Jaromíra Tomečka a Markétu Zinnerovou už si nevzpomínám. Až když jsme byli starší, přišlo “Rodinné album” od Macourka o divných strýcích a tetách okolo nás.
Hráli jsme si, Jana Křenková tu hru pilovala a nás s ní. Koncem osmdesátých let mi jako gymnazistovi podstrčila průklep s Několika větami a na návštěvě v Praze, když nás připravovala na maturitu, ukazovala nám v Ottově slovníku, co jest jsou to diskuze a demokracie.
Byli jsme potichu, jako asi všechna maloměstská děcka pozdního socialismu. Rvát se a křičet jsme se v dramaťáku neučili, spíš držet si svoje, hledat opory v knihovnách a u autorit nepošpiněných oficialitou, v poloamatérských divadlech a dramaťácích a v přírodě. A jezdili jsme na víkendová a letní soustředění. Jejich atmosféra byla sugestivní a jen těžko a bolestivě jsme se pak vraceli mezi “normální” lidi. “Svět je plný podivných výher!” promluvil k nám na sklonku osmdesátých let Jiří Suchý. Učili jsme se brát psané slovo jako vážně míněné sdělení a svoje objevy jsme neuměle, ale s vnitřním přesvědčením sdělovali plenérovými výjevy. Hráli jsme grotesky na kopci proti zapadajícímu slunci a povídka Karla Houby “Cizinec” stačila jako podnět k úvaze o smyslu snad úplně všeho…
Nemáme fotografie, protože jsme byli příliš v akci. Nebyl čas ani pomyšlení. Jediný, kdo po celých víc než dvacet let zachycuje společné podniky všech těch souborů, které Janě Křenkové prošly pod rukama, je její muž Vladimír. Jeho tichá organizační asistence dávala našim výjezdům rodinnou atmosféru. A kdo by se podíval do jeho snímků, možná by lépe než já popsal, proč jsme někteří vydrželi chodit do dramaťáku i deset let a proč někteří zůstali oboru věrní i na studiích. Když se mi v osmi letech zachtělo dělat divadlo, nebylo ve Žďáru jiné volby. Z těch obrázků Vladimíra Křenka by mohlo být zřejmé, proč se toto “nouzové” řešení stalo východiskem mnoha pro mě podstatných událostí, tak podstatných, že jeho význam budu sečítat až za mnoho let.
Vilém Faltýnek

Amatérská scéna spolu s Vilémem Faltýnkem prostřednictvím jeho rozvzpomínání bez fotografií děkuje Janě Křenkové za to, co ze sebe rozdala a stále rozdává a blahopřeje k jejímu životnímu jubileu (* 16.3.1942).
redakce