Měl bych tu jednu
se španělskejma rytmama…
aneb Vančura, olé!
Kdo čekal od Rozmarného léta idylu ve
stylu filmového přepisu Jiřího Menzela, byl
vstupem kladenské inscenace zaskočen.
Je ovšem pochopitelné i chvályhodné, že
soubor hledal jinou cestu než kopírování
menzelovských řešení. Kubánská hudba,
zvukařem s nepřípadným jménem Brzda
značně „odbrzděná“, naznačila, že kladenský
soubor V.A.D. loví svého Vančuru ve zcela
jiných vodách než jaké plynou v poklidné
idylicky maloměstské Orši.
V.A.D. přiváželi v posledních letech
na Hronov autorské inscenace, přičemž
nejbezpečněji se cítili na půdě crazy
komedie. Odtud vedla i jejich cesta
k Vančurovi a tam, kde šlo o jednotlivé gagy,
měli šťastnou ruku – rybářský prut abbého
Rocha vytrčený do hlediště, Arnoštkův trikot
vznášející se v erotických snech Kateřiny
Důrové, manželčina ruka bránící vstupu
Antonína do kabiny s Annou v náručí či
Kateřinino virtuózní slézání z manželského
lože jsou namátkou zvolené příklady. Herci
tohoto souboru jsou zkušení a dokážou
postavu charakterizovat několika málo
dobře zvolenými detaily (jen představitelka
Kateřiny by měla něco udělat s přepínáním
hlasu do nepříjemně znějících výšek a abbé
Roch vylepšit výslovnost). To, že se soubor
přesto s Vančurou míjí, má několik důvodů.
Vančurův vysoce stylizovaný jazyk
vyžaduje zvláštní způsob interpretace.
Kladenští v programu přiznávají, že „vedení
řečí“ není jejich doménou, snad proto zvolili
tu nejméně šťastnou možnost, a sice pokusili
se vtěsnat vančurovsky klenuté oblouky vět
s jejich svérázným hudebním temporytmem,
melodií a kadencí do nepasujících forem
situačního dialogu a ono to nefunguje, ztrácí
se v něm vůně i specifika vančurovského
jazyka. Vančurův plynulý tok epického
slovního jednání rozbili rozsekáním textu
na drobné úseky s titulky značkujícími
„o čem to bude“. Kromě toho vytrhli
příběh z archaizujícího bezčasí a oblékli
ho do kostýmů, evokujících nejspíš 60.
léta minulého století – Kateřina připomíná
uklízečku a abbé Roch byrokrata z některé
socialistické komedie. A zase to neladí
s obsahem jejich promluv. Nejde jen o to,
že Majorovy „cibule ukrutníkovy“ nejsou
lacinými náramkovými hodinkami a místo
španělkou je Major sešvihán hůlkou jak
z Harryho Pottera, ale o to, že z Vančury
těmito zásahy (a mnoha dalšími týkajícími
se především Anny) zmizela poezie.
Podepsala se na tom i ona nešťastná agresivní
kubánská hudba, která mi do titulku vtiskla
Šlitrovu repliku o „španělských rytmech“,
s nimiž byl poslán – víte kam. Její hlučná
trivialita se rozchází s „rozmarností“
tohoto (vančurovského) způsobu léta a mj.
nutí herce k přidávání na intenzitě nejen
hlasové, ale i herecké. Tam, kde měl do ticha
zaznít povzdech o tom, jak je krásné býti
kadeřavým, zněl ryčný Vančura, olé!
Radmila Hrdinová