Soubor Zuszka z Havířova, ZUŠ B. Martinů, nastudoval předlohu Ivana Vyskočila s dlouhým názvem Krátké vyprávění o Albertu Kyškovi, létacím snu, s třemi instruktážními vsuvkami, s připomínkou o přímém výhybkáři na konci a s dlouhým nadpisem na začátku (dramatizace a režie Hana Galetková). Jde nesporně o divadelně poučenou práci a inscenace každého z nás něčím zaujala, ale některé situace jsme chápali různě, a občas jsme se v ději a významech poněkud ztráceli, a to svědčí o rezervách v realizaci jejich výkladu. V úvodu přichází relativně malá dívenka, na nenasvíceném jevišti rozmístí čarovné nástroje, usedá po straně jeviště a začíná hrát na housle. A po celou dobu doprovází dění na jevišti hrou, pracuje s prvky hudebního minimalismu a práce se zvukem je v celé inscenaci úžasná. Inscenace končí replikou holčičky o tom, že „Sen je sen a sen znamená volnost“ a jejím odchodem. Kladli jsme si ale otázku, jaký má dívenka v celku tematický význam, a to jsme nepřečetli. V pohybovém vyjádření je jistě možná cesta, jak se Vyskočilovy specifické poetiky zmocnit a jak ji zdivadelnit. Ale princip výrazného pohybového vyjádření situací v celé inscenaci se časem trochu vyčerpal. Možná by celku prospělo, kdyby byly instruktážní vsuvky udělány kontrastně k příběhu a také ne všechny tři stejně. Někomu se zdála vůči příběhu zbytečně dlouhá úvodní expozice o létacích snech kluků, u nichž pak v samotném příběhu o Kyškovi většinou tápeme, jestli jsou jedním „hledačem létacího snu“ nebo třemi, a ještě si klademe řadu dalších otázek. Některé hovory o snech působily víc filozoficky než snově a v podstatě jsme se shodli, že nejvíc snově působila holčička s houslemi. V každém případě jde ale o inscenaci, která je nesmírně zajímavá a cenná – výběrem náročné předlohy i volbou zajímavých prostředků pro její realizaci.
Od Hanky Galetkové jsme se dozvěděli, že text si vybrali společně, protože je zaujalo témasnu. A že výše zmíněný rámec je pro ně důležitý.